Skutečně si stojím za tím slovem „poměrně“. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale Lance prostě není už to, co býval. I on přirozeně stárne a koneckonců sám tvrdí, že „bossem Tour“ byl v letech (tuším) 2000 a 2001, nikoli teď. Je to pravda, ta tam jsou Armstrongova neuvěřitelná sóla, kdy se prostě ve stoupání zvednul, odfrčel a najel behem chvilky neuvěřitelné množství času. To letos už prostě neplatí a ani nejde. Ani jednou se Armstrongovi nepodařilo odjet samotnému a vyhrát osamoceným stylem z minulých ročníků. Konkurence se srovnává, Ivan Basso ve stoupáních vydržel s Armstrongem vždy, Jan Ullrich s Klodim téměř vždy.

Ach ta česká cykložurnalistika Před tím, než si zkusíme říci, proč vlastně Lance letos vyhrál a proč „poměrně“ s přehledem, nedá mi to si obligátně nepostěžovat na naši cyklistickou žurnalistiku. Tour bylo věnováno minimálně prostoru (na rozdíl od přestupů fotbalistů z klubu A do klubu B do úrovně vesnické ligy ;), přičemž tentokrát mne zklamal i můj jinak oblíbený Kamil Hofman, který obvykle zachraňuje českou cykložurnalistiku (mám na mysli žurnalistiku týkající se profipeletonu) vcelku fundovanými články ve Velu. Hofman tentokrát napsal před Tour vcelku povrchní analýzu okořeněnou graficky hezky zalomeným sloupkem s názvem „Deset důvodů, proč Armstrong nevyhraje pošesté Tour“. Nejde o to, že se autor netrefil. Jde o to, že se dal strhnout k velmi povrchnímu článku na módní téma a oněch deset důvodů mne přišlo jako ušitých (vygenerovaných) pro bulvár. Škoda. Aby bylo jasno, neprskám proto, že sympatizuji s Armstrongem, ale proto, že absolutně mimózních komentářů je až až a Kamil Hofman má prostě na víc.

Korunu všemu nasadila Česká televize večerní čtvrthodinkou se shrnutím etapy vždy za příslušný den. Opět nejde o uvedení pořadu samotného, to je mimořádně chvályhodné, ale o způsob komentování. Pořad jsem si pustil jednou a komentář redaktora (tuším komentuje mimo jiné autokros, či co) v rovinaté etapě rozebírajícího co peloton dělá týmu U.S. Postal „naschvál“ (byl úplně mimo, nevím, kde na to přišel) mne natolik rozložil, že jsem raději zůstal u video nahrávek z Eurosportu. Mimochodem, asi jsem nebyl sám, komu se komentář nelíbil, neboť např. poslední pořad v neděli už komentoval jiný redaktor a musím uznat, že to bylo vcelku fajn. Na rozdíl od České televize naopak potěšil Český Rozhlas, který na Tour vyslal svého redaktora a během jeho pravidelných vstupů se běžný posluchač mohl dovědět, ce se na Tour děje. Záslužná to osvětová činnost. Překvapivě asi nejlepší článek týkající se Tour (o Johanu Bruyneelovi) pak vyšel v dnešních Hospodářských novinách, ale je třeba poznamenat, že byl převzatý z partnerského deníku Wall Street Journal a že ho napsala Sally Jenkins (spoluautorka Armstrongových knížek).

Proč božský Lance vyhrál Proč Armstrong tedy vlastně Armstrong vyhrál? Koneckonců jsem to psal ve své veštbě, kde jsem vycházel z toho, že loňská Tour byla pro Armstronga kritická a vyhrál ji vlastně jen se štěstím. Jeho neúspěchy před Tour, jako třeba až čtvrté místo na červnovém Dauphine Libere se daly interpretovat buď jako slabost, což činila většina veřejnosti, anebo naopak jako ladění formy před Tour a zejména před jejím kritickým posledním týdnem. V tu chvíli zcela jistě nikdo nevěděl, kde je pravda, a to včetně Armstronga samého, neboť i ten měl jistě své vlastní pochybnosti.

Lance Armstrong je muž s obrovským talentem a přirozenými vlohami, nicméně to samo o sobě jistě nestačí, k letošnímu vítězství by to nestačilo určitě. Vše je však několikanásobně umocněno následujícími faktory.

Až neuvěřitelná důslednost v přípravě. Armstrong podřizuje Tour všechno, svůj trénink, životosprávu a vlastně celý svůj život. Když ho budete hledat na podzim, bude se připravovat na Tour, a to jak fyzicky, tak psychicky.

Vynikající tým. Přiznejme si, základními architekty U.S.Postal jsou dva muži, tvořící ideální kombinaci â Johan Bruyneel a Armstrong samotný. Výkon týmu na Tour je impozantní a je skutečně zaměřen na práci pro jednoho jediného leadera. Na druhou stranu, pokud se podíváte na jednotlivé členy týmu, najdete mezi nimi špičkové jezdce, nikoli otroky. Osobně se domnívám, že dobrá polovina členů letošního U.S.Postalu by mohla plnit roli leadera nebo jednoho z leaderů jiných týmů. To, co viditelně předváděli Hincapie, Azevedo (celkově nakonec pátý!) nebo Landis v kopcích, bylo k neuvěření. Ostatní členové týmu možná nebyli třeba tolik vidět v záběru televizních kamer, ale každý jednotlivec je prostě špičkový závodník ve výtečně naladěné formě. Naprosto markantně vidět v poslední sobotní časovce v Besanconu, kdy se pět členů týmu USPS vešlo do první jedenáctky (!)

Armstrongova duše bojovníka. Armstrong by nemohl vítězit, kdyby nebyl bojovníkem od narození. Letos to bylo vidět asi zatím nejvíce. On má prostě z toho závodění radost vskutku živočišnou. Narodil se již jako lovec trofejí, pach âsoupeřovy krveâ mu dává neuvěřitelnou energii. To se prostě natrénovat nedá.

Z Armstronga „vyrostl“ prvotřídní businessman, stratég a současně taktik. Na první pohled to třeba nemá s vítěztvím na Tour co dělat, ale schopnost obchodní kalkulace, taktiky a hlavně plánování přenáší do cyklistiky. Jeho taktika v některých etapách by mohla vejít do učebnic.

Dokonale se učí z předchozích chyb. Pamatujete si loňskou Tour? Armstrongovy chyby by se daly krásně vyjmenovat. Pokud se podíváte na letošní Tour, žádná z těchto chyb již opakována nebyla…

Zkráka a dobře, skutečně si stojím za tím, že Armstrong letos nevyhrál „K.O.“ jako v třeba letech 2000 nebo 2001, ale pouze jaksi „na body“. Prostě ani jeden z jeho soupeřů nemá výše uvedený seznam kompletní.

Podívejme se na některé jiné původní favority… Ve své věštbě jsem zmínil některé jiné favority, na které jsem stanovil i své „soukromé kursy“. Podívejme se tedy na ně.

Andreas Kloden, celkově druhý. Hned jsme u mého prvního výbuchu. Klodiho jsem ve svém výčtu favoritů nejmenoval. Jednak jsem na něj nějak (stejně jako většina komentátorů ;) pozapomněl, jednak jsem k tomu měl důvod. Klodi měl ve své kariéře docela nepřijemné výkyvy a nikdo od něj nečekal, že by mohl (ač je mistrem Německa) v grand tour zajet pódium. Milé to překvapení a osobně držím palce, aby mu to vydrželo.

Tyler Hamilton (můj původní kurs 1,9). K tomu nemám moc co říci. Po pádu v jedné z úvodních etap měl Hamilton bolesti zad, které neustoupily ani v Pyrenejích, což vedlo k Tylerovu odstoupení. Nelze jej podezřívat z toho, že by byl fňukna, jeho neuvěřitelný práh rezistence vůči bolesti je dostatečně znám.

Jan Ullrich (můj původní kurs 1:2). Jel slušně, ale nevyhnul se slabým dnům, které přišly v Pyrenejích a kde ztratil zhruba sedm minut. Vzhledem k tomu, že ani Kloden ani Basso, kteří Pyrenejemi projeli v pořádku, posléze nedělali větší chyby, nestačilo to na více než na čtvrté místo celkově bez etapového vítězství (dvě druhá místa v časovkách ukázala, že Ullrich je velmi dobrý). Chce se mi říci jeden vcelku kontroverzní názor. Jan prostě již léta hřeší na svůj obrovský talent a vždy se spoléhal na to, že přes nedostatečnou zimní přípravu a dost velké zvýšení váhy si vždy rychle vybudoval formu do Tour, zhubl a zle dotíral na Armstronga. Loňský rok jako by mu dával za pravdu. Jenže â i Ullrich stárne a jeho organismus mu třeba tolik takové výkyvy netoleruje… kdo ví. Pokud se z toho nepoučí (a řekl bych, že má opravdu poslední šanci), zůstane v dějinách vždy druhým mužem.

Iban Mayo a Roberto Heras (oba 1:4). Oba shořeli jak papír a byli absolutně bez formy, což vedlo posléze k jejich odstoupení. Proč, to mi není známo. U Maya tuším â tam forma zjevně přišla příliš brzo a paradoxně jeho drtivé vítězství v Dauphine Libere včetně rozebírané časovky na Mount Ventoux bylo polibkem smrti… Roberto Heras jel jak mátoha, kdoví proč a viditelnost jeho a Saizova týmu Liberty Seguros na Tour byla téměř nulová… Proč, to opravdu nevím. Mohu se jen domnívat, že roli sehrála Robertova tradičně slabší psychika a ne každý je dokonale kompatibilní se způsobem Saizovy přípravy, byť si ji Roberto před Tour velmi pochvaloval…

Ivana Bassa jsem jmenoval mezi možnými adepty a měl jsem trochu pochybnosti, protože Basso se od svého zisku bílého trikotu trochu hledal a nenaplňoval očekávání budoucího vítěze Tour. Letos bylo vše zapomenuto a Ivan Basso byl jediný, kdo byl schopen jezdit s Armstrongem po všech kopcích a porazit ho v závěru jedné z etap. Myslím, že přestup k Bjarne Riisovi do CSC mu zjevně prospěl (mimochodem, Johan Bruyneel dobře věděl, proč ho tahal do USPS… ;) a dle mého je právě on budoucím šampionem Tour. Ne proto, že má obrovský talent (ten má více jezdců) ale protože má na to hlavu! ;)

Richard Virenque. Sice nevyhrál, ale jeho jméno spojené s neuvěřitelnou bojovností je třeba zmínit. Richardovi se podařilo též vytvořit historický rekord – po sedmé se mu podařilo získat „Polka Dot Jersey“, neboli puntíkatý trikot nejlepšího vrchaře…

Takže tolik ke shrnutí letošní Tour a mé veštby. Pokud opět srdnatě přemůžu vlastní lenost, možná se ještě vrátím s trošku obecnějším komentářem na témata související s letošní Tour de France. -sam-

Pokud už se dotýkáme jména mistra Armstonga samotného, je třeba zmínit tu skutečnost, že letošní trasa Tour de France mu zrovna na míru šita není, ba právě naopak. Peloton se bude poměrně dlouho mrcasit v rovinatých etapách v Belgii (letos se startuje v Lutychu) a ve Francii, než závodníci dorazí nikoli do Alp, ale tentokrát netradičně do Pyrenejí. Zatřást s celkovou klasifikací může reálně až dvanáctá a obzvláště těžká třináctá etapa do Plateau de Beille, která má přes dvěstě kilometrů, ze kterých je 80km stoupání. Po odpočinkovém dnu v Nimes pak následuje přesun do Alp a začne vskutku pekelný poslední týden a Tour se bezpochyby rozhodne až právě tam. Kromě obvyklých velmi těžkých horských etap čeká na zcela jistě již prořídlý peloton horská časovka na Alpe d’Huez a před příjezdem do Paříže pak ještě poslední dlouhá (60km) a ne příliš rovinatá časovka v Besanconu. Tady se teprve ukáže, kdo se stane králem letošní Tour.

Slíbil jsem trochu věštění, tedy pojďme na něj. Podle mého názoru mohou na celkové vítězství pomýšlet Lance Armstrong, Iban Mayo, Jan Ullrich, Tyler Hamilton, Roberto Heras plus možná někdo další, ne zcela očekávaný, u koho se objeví forma jako hrom společně s pořádnou dávkou štěstí. Mezi takové adepty bych možná počítal například Gilberta Simoniho (ne příliš úspěšné Giro ho mohlo jednak namotivovat, jednak mohl ještě chytit formu), Isidro Nozala (loni druhý na Vueltě, potenciál bezpochyby má, věk a zkušenost zatím nikoli), Aitora Gonzalese, případně možná Ivana Basso, Oscara Sevillu, nebo Santiaga Botera. V případě Aitora Gonzalese a Santiaga Botera sázím na to, že se jim loňská sezóna nepovedla a mohou se vrátit docela silní (i když dosavadní výsledky to neukazují jednoznačně).

Podívejme se tedy trochu na klíčové adepty na vítězství.

Lance Armstrong. Bojuje o rekord, šesté vítěství na Tour v řadě (již se o to pokušel pětinásobný vítěz Indurain, který vyhrál své Tour v řadě po sobě, ale u šesté se mu to již nepovedlo…), nicméně proti němu hovoří několik skutečností. Za prvé, Tour není stavěna pro něj, bude se rozhodovat až v posledním týdnu a to pro nervy žádného šampiona není zrovna ideální. Za druhé, limit ztráty 2:30 v týmové časovce omezí potenciální ztráty favoritů ze slabších týmů. Za třetí, časovka na Alpe d´Huez vyhovuje o něco málo lépe Armstrongovým rivalům. Jak je dostatečně známo, v poslední přípravě na Tour – Dauphine Libere – a její časovce na Mount Ventoux– dostal Lance nakládačku jak od Ibana Maya, tak od Tylera Hamiltona. Armstrongova závodní vystoupení před Tour byla obecně slušná, nikoli však skvělá. Za čtvrté, mediální tlak na Armstronga už je tak obrovský, že by snad pohnul i s párem volů… a Armstrong je přece jen člověk. … a začíná mít svůj věk.

Na druhou stranu, Lance nedělá chyby a pokud ano, tak se z nich velice rychle umí poučit. Když si uvědomíme, kolik chyb a nešťastných náhod nakumuloval minulý rok a přesto vyhrál, dává to obrázek o reálné síle. Letos se nepotýká s osobními problémy, zatím je v pořádku zdravotně, nepotkaly ho na rozdíl od loňska žádné drsné pády. Nezáří, ale není jediný důkaz, že by mu něco vážně nešlo. Jestliže v Tour půjde o poslední týden, pak je třeba, aby forma kulminovala právě onen poslední týden… a k tomu zjevně Armstrong míří. Navíc, má výborný a ověřený tým s geniálním šéfem a lišákem Johanem Bruyneelem.

Podle mého názoru totiž Brunyeel, Armstrong a Carmichael (Armstrongův kouč) rozehráli již po několikáté neuvěřitelné a mazané divadlo. Armstrong nemusel v Dauphine jet na plno a komentáře oné povedené trojice v tisku mi přijdou poněkud lišácké. Dle mého se Armstrong na Tour vrátí silnější než kdykoli předtím. Uvidíme, zda-li to bude stačit. Koneckonců, stačí, aby měl trochu smůly, konkurenti trochu štěstí a prostě nevyhraje. Můj kamarád Robert správně říká, že „na Tour se stačí jednou ráno špatně vysr… a Tour je řiti…“. Můj soukromý kurs na Armstronga je 1:1,4.

Jan Ullrich, odvěký to Armstrongův rival. Vždy byl sražen na kolena (kromě jednoho zranění šlo vždy o vlastní mladickou blbost), aby se vrátil velmi, velmi silný. Jan Ullrich je obrovský přírodní talent, bezpochyby větší než Armstrong a má potenciál Tour podruhé vyhrát (poprvé vyhrál jako mladík v době Armstrongovy nemoci). V jeho prospěch hovoří kulminace Tour v posledním týdnu, protože o Ullrichovi je známo, že i on se s průběhem závodu zlepšuje. Časovka na Alpe d´Huez mu vyhovuje minimálně stějně dobře jako Armstrongovi, poslední šedesátikilometrová časovka v Besanconu je pak pro něj velice výhodná. Na druhou stranu, nemyslím si, že T-Mobile by byl tak sehraný tým jako USPS a navíc bude citelně chybět zraněný Alexandre Vinokourov, který by sám o sobě byl seriózním kandidátem na umístění mezi prvními třemi, ne-li na stupni nejvyšším. Ullrich měl navíc dost pomalý start do sezóny a někteří novináři ho odepisovali již v březnu a dubnu, kdy bylo opět vidět jak nabral váhu a neuvisel ani balík v některých jarních závodech. Nicméně se dramaticky zlepšuje a jeho poslední vítězství na Tour of Switzerland ledacos naznačuje. Já osobně si myslím, že tato „pozdnější forma“ může být Ullrichovou velkou výhodou, zejména pokud bude kulminovat v posledním červencovém týdnu. Nicméně není možné zapomenout na fakt, že Ullrich dost často dělá taktické chyby. Uvidíme. Můj soukromý kurs na Ullricha je 1:2.

Tyler Hamilton, bývalý Armstrongův kolega a současný kamarád. Podle mého poněkud podceňovaný chlapík. Kdoví co by se stalo, kdyby nejel loňskou Tour se zlomenou klíční kostí. Hamilton nemá strašně silné stránky (kromě naprosto neuvěřitelné bojovnosti a skromnosti), ale nemá také žádné slabé stránky. Je to typický tzv. all-rounder, tzn. ideální typ pro grand tours jako je Giro, Tour a Vuelta. Jeho tým Phonak se zdá být též silný a organizovaný, byť stále ještě nezkušený, kromě Hamiltona v čele se superdomestikem Oscarem Sevillou. Podle mého je Hamilton obrovským černým koněm závodu, je motivovaný, velmi zkušený, téměř nedělá chyby a v případě Armstrongových potíží to může být právě on, kdo jej sesadí z trůnu. Možná vás překvapím, ale na jeho vítězství dávám 1:1,9…, t.j. o chloupek víc než na Ullricha.

Iban Mayo z týmu Euskatel bývá též v poslední době zmiňován jako možný kandidát na vítězství. Mayo je vynikající vrchař (s Roberto Herasem asi vůbec nejlepší), dokáže i samému Armstrongovi značně naložit, což ukázal zhruba před měsícem v časovce na Mount Ventoux. Na druhou stranu ale neumí zajet standardní časovku a přiznejme si, že kdyby před závěrečnou časovkou v Besanconu vedl Tour, tak by to skutečně muselo být o dost, neboť tam ho budou Armstrong s Ullrichem doslova válcovat… Navíc Mayův tým Euskatel dost často dělá chyby a jeden člověk z týmu měl při poslední kontrole zvýšenou hladinu hematokritu, takže Euskatel patrně pojede jen v osmi. Na vítězství Ibana Maya dávám 1:4.

Roberto Heras, bývalý Armstongův superdomestik, dvojnásobný vítěz Vuelty. Charakteristika se dá prakticky okopírovat od předchozího Ibana Maya. Skvělý vrchař, horší časovkář (ale zlepšuje se). Jeho nový tým Liberty Seguros je veden legendárním a zkušeným Manolo Seizem, což dává Herasovi jistotu dobrého zázemí. Herasova slabina je ta, že mívá v každé velké Tour své slabé dny, což je v případě Tour de France K.O. záležitost… Na Robertovo vítězství dávám stejně jako na Ibana Maya, t.j. 1:4.

Musí někdo z výše uvedených hochů vyhrát? Pochopitelně, nemusí. Nicméně můj tip, že vyhraje někdo jiný, je 1:5. Kromě již zmíněných Aitora Gonzalese, Botera, Sevilly, Bassa, Simoniho a Nozala jsou i jiní jezdci stojící za pozornost. (Byť třeba zrovna ne jako adepti na celkové vítězství.)

Například Richard Veliký Virenque bude usilovat o ojedinělý rekord v podobě možného již sedmého puntíkatého trikotu nejlepšího vrchaře. Stuart O´Grady z Cofidisu se zdá být v sakra dobré formě. Michele Scarponi, vítěz letošního Závodu míru, může též ukázat ostří svých mladých zubů. Dario Cioni z Fassa Bortolo ukazuje v kopcích skvělou formu z Gira, uvidíme, zda-li mu vydržela. Bojovník Paolo Bettini se bude jistě ucházet o nějaké etapové vítězství. Bradley McGee ukazál v předchozích závodech značně stoupající výkonnost. Mladý Sylvain Chavanel by mohl ukázat, že do něj vkládané naděje nejsou vkládány marně… a tak dále. Tour je prostě závod, kde se potkávají ti nejlepší z nejlepších a vytváří třídu pro sebe sama.

Bezpochyby zajímavý bude i souboj sprinterských velikánů. Kromě aktuálně excelujícího Alessandro Petacchiho se Tour účastní i legendární dvojka Mario Cipollini a Erik Zabel, přičemž formu by mohl nalézt i Robbie McEwen, který na Giru na Petacchiho prostě vůbec neměl, ale Tour není Giro…

Letošní Tour bude zajímavá, o tom asi není pochyb. Já jsem sliboval věštbu, tedy zde je: Armstrong letos pošesté vyhraje, a to poměrně s přehledem, i když do žlutého půjde relativně pozdě. ;) Pokud vše dopadne jinak a vy se mi budete chechtat, tak se automaticky stáváte dobrovolným přispěvatelem Bakov Devils a příště vymámím věštbu z vás… :)) Přeji nádherný Tour červenec! –sam-

Druhá knížka „Every Second Counts“ (v českém překladu vyjde snad již brzy zřejmě pod názvem „Každá vteřina se počítá“) už logicky tak přímočará být nemůže. Armstrong popisuje své vítězné Tour od roku 2000 (Tour 99 končí první knížka). Ta skutečně nervydrásající letošní Tour je v „Every Second Counts“ také, byť jen v dodatečné, poslední kapitole. Kromě vyprávění motajícího se kolem cyklistiky se celou knihou prolínají úvahy o jeho nemoci. Tu Armstrong nemůže a ani nechce vymazat ze své hlavy, protože jak sám říká, „kdyby si měl vybrat mezi rakovinou a vítěznými Tour, vybral by si rakovinu“; Mimochodem, kdo jeho myšlení a kroky již nějakou dobu sleduje, ví, že není důvod mu nevěřit. Podle jeho slov mu rakovina dala druhou šanci, dělat věci konečně pořádně, před ní sám sebe nazývá ulejvákem. Koneckonců, sebekritikou nešetřil v první knížce a nešetří s ní ani v knížce druhé. I když – Lance je Američan a je to vidět na způsobu jeho myšlení, a to nemyslím nic ve zlém. Prostě, jak trénuje, tak i žije a sám uznává, že tímto způsobem se nedá řešit vše, viz. jeho končící manželství s Kristin Armstrongovou.

Důvod, proč se s Kristin rozchází, není v knize explicitně popsán a Armstrong byl za to v některých recenzích maličko kritizován (např. Cycle Sport). Ten, kdo čte mezi řádky, však může hádat. Armstrongovi dělá poměrně značné problémy být celebritou (jeho nový vztah ke zpěvačce Sheryl Crow jsem již na Bakovdevils.cz jednou větou komentoval… ;) a čímsi jako komerční entitou (sám tomu říká Lance Inc.) K tomu trénovat, starat se o své tři děti, být rozumnou dobu s manželkou a pracovat pro svou nadaci LAF. Armstrong prostě vždycky žil a žije napno a rychle a i když po nemoci se značně změnil, je to pořád on. (Koneckonců, tento přístup ale byl možná jeden z důvodů, proč přežil.) Určitou roli může hrát i to, že zatímco je Kristin hluboce věřící člověk, Lance je skutečný nevěřící pragmatik, to v knize též poměrně zevrubně rozebírá.

Na problém „být celebritou“ se v knížce odkazuje na různých místěch a můj dojem je, že se s tím opravdu těžko vyrovnává a že je mu jasné, že vše má svůj rub a líc. Cituje Miguela Induraina, který řekl, že „každý člověk, který vyhrál Tour, má ten samý problém. Změní to jeho život navždy.“ Dokonce jedna kapitola z knížky se jmenuje „A Regular Guy“ – obyčejný kluk a Armstrong se sám sebe tak nazývá. Jsem si téměř jist, že to není póza.

Armstrong popisuje svůj vztah k dětem, své pocity když se mu narodila druhá dvojčata a i to, jakým způsobem se snaží předělat své priority (již žádné Porsche ale family car…), zejména po vítězné Tour 2000, kdy problém času a problém být celebritou udeřil naplno. Uvědomuje si, že nejdůležitější věcí pro něj už nejsou peníze, ale čas. Zajímavé jsou jeho rozhovory s jeho přítelem Lee Walkerem, bývalým šéfem Dellu, který s Armstrongem tyto věci debatoval jak před nemocí, tak po ní. Sám Walker po své vážné nemoci opustil Dell, nastoupil na univerzitu a absolutně změnil způsob živata a své priority. Dětem se snaží věnovat, zdá se, že s Kristin na společné věci pracují i po rozchodu, ale můj osobní pocit je, že to Amstrong dělá stejným způsobem jak trénuje – s mimořádným úsilím a plánovitě. Otázka je, zda-li to je to pravé. Ale když chcete vyhrát šestou Tour… ;)

Vlastně částěčně i kvůli dětem začal v roce 2000 nosit helmu, a to po nárazu hlavou do zdi na Col du Soulour při přípravě na Tour 2000, kdy byl měsíc bez tréningu s „hlavou nateklou jako slon“. Už v minulé knize Armstrong mluví o své náklonnosti k divoké rychlosti a přidává pár zajímavých historek s autem, jak dráždí svůj vlastní osud… tento přístup se ale mění, kvůli dětem, kvůli Kristin a … co si milý Lance možná neuvědomuje a já dodávám – to je možná věkem, chlapče ;)

Co je mi docela sympatické, Armstrong dokáže docela mile popsat své fatální chyby. Doslova legendou se stal jeho spor s dnes už bohužel nebožtíkem Marco Pantanim během Tour 2000, na který si ještě určitě velká většina z vás vzpomene. Armstrong se jako obvyklá raketa při etapě s cílem na Mount Ventoux přihnal za do té doby vedoucího Pantaniho, řekl mu „Vince!“, neboli něco jako „pojeď se mnou“ a těsně před cílem ho pustil před sebe (za což ovšem později dostal doslova kartáč od Eddy Mercxe, který mu jasně řekl že „na Ventoux se nikdy vítězství nepřepouští někomu jinému“). Bohužel, co čert nechtěl, Pantani Armstrongovi rozuměl „Vitesse!“ neboli pohrdavé „zrychli!“. No, a malér byl na světě. Pantani řekl něco posměšného o Armstrongovi do tisku, Armstrong si to nenechal líbil – a už to bylo. V další etapě na Joux-Plane se Armstrong nechal absolutně vyškolit tím, že bojovník Pantani časně utekl, Armstong jej začal díky své ješitnosti honit a před závěrečným stoupáním se cvaknul jak začínající amatér. Pantani sice vybouchl také a později vzdal, ale ten nejel ve žlutém, takže mu ani vlastně o moc nešlo. Jak sám Lance popisuje, „nedělní amatérský jezdec by na běžné projíždce“ byl ve stoupání na Joux-Plane rychlejší než on. Výsledkem bylo, že Virenque a Ullrich se přes něj přehnali jak tajfun, Armstrong ztratil 90 vteřin a byl rád, že neztratil celou Tour.

Málo známou skutečností jsou také Armstrongovy pády při tréningu, kterých pár ve své knize popisuje. Například jeden před olympiádou v Sydney, kdy si zlomil (se štěstím jen) žebro a s pomocí telefonátu od Tylera Hamiltona ho jeho žena hledala po čertech ďáblech, protože nebylo díky kvalitě telefonního spojení možné vlastně identifikovat, ve které škarpě Lance leží…

Sama olympiáda v Sydney pak byla pro Armstronga výbuch, protože v silničním závodě dojel až třináctý (ani netušil, že později vítězný Ullrich ujel) a v jeho oblíbené časovce dojel až třetí za vítězným týmovým kolegou Vjačeslavem Ekimovem zvaným Eki. Sám pro sebe nemá žádnou omluvu a popisuje své pocity studu, protože mu je jasné, jaké podmínky mu byly vytvořeny a přesto to nestačilo.

Armstong věnuje ve své knize docela dost prostoru problematice dopingu. Dostatečně známá je kauza honu na U.S. Postal, která začala hned po olympiádě v roce 2000 a trvala neskutečně dlouho, celých 21 měsíců. Už tato dlouhá doba zrovna nevypovídá o snaze vyšetřovatelů se rychle a objektivně dostat k výsledku… Armstrong dává čtenáři sugestivně nahlédnout do celé problematiky a čtenář si musí nutně udělat obrázek o šikaně, která vrcholového sportovce čeká. Není problém snad ani s pečlivou kontrolou, kterou sám velký Lance podporuje, ale s obstrukcemi jak ze strany francouzských vyšetřovatelů, tak i amerických dopingových komisařů. Jako pikantnost lze uvést fakt, kdy je Armstrong přepadnut na nějakých půl hodiny doma právě v okamžiku, kdy odváží svou ženu do porodnice k druhému porodu… To si prostě stojí za to přečíst, já osobně docela Armstongovi věřím, protože předkládá docela jasné a nevzratné fakty…

Téměř celá jedna kapitola knihy je věnována Tour 2001, která je známá jednak půlhodinovým únikem skupiny jezdců v jedné z úvodních etap, který bylo potřebné skoro celý zbytek Tour sjíždět, jednak Armstrongovým vítězstvím na Alpe d´Huez, kde až k úpatí závěrečného stoupání předstíral potíže, aby pak všem neuvěřitelným způsobem fouknul… Jak se dalo předpokládat, autorem tohoto drobného podfuku nebyl nikdo jiný než starý lišák Johan Brunyel. Pochopitelně Armstrong popisuje i další nezapomenutelné okamžiky tohoto závodu, jako například Ullrichův pád do zarostlé rokle, či stisk jejich rukou při průjezdu cílovou páskou jedné z horských etap.

Bezprostředně po Tour 2001 přišlo 11.září, kterému Armstrong věnoval v knize také poměrně velkou pozornost. Pod podmínkou, že nebude informován tisk, se do NY vydal za postiženými hasiči a dokonce popisuje, jak si zazávodil s místním hasičem na jakési staré plečce (a prohrál). Přestože je o něm známé, že se k věcem nestaví černobíle jako typický američan, zde je jasně vidět, že útok mu skutečně hnul žlučí… odráží se to na jeho výroku při míjení demonstrantů za mír na Union Square, kde říká „My friend, fuck peace…“

Armstrong je všeobecně vnímám jako velký bojovník s rakovinou, který definitivně nad touto zákeřnou nemocí vyhrál, nciméně málokdo si uvědomuje, že pochybnosti zůstávájí… V knize Armstrong vypráví o svých zoufalých stavech na konci roku 2001, kdy byl permanentně unaven a domníval se, že jeho nemoc se vrátila. Popisuje své nervózní stavy a jak byl sám sebou doslova dohnán k neplánované zdravotní kontrole, která naštěstí potvrdila nepodloženost jeho obav…

Na Cyclingnews nedávno vyšel rozhovor s Floydem Landisem, Armstrongovým kolegou z U.S.Postal, který byť trochu z legrace byl ze zmínek o své vlastní osobě v knize poněkud popíchnut… Jednalo se o tu pasáž, kdy Armstrong ze sebe dělá kladného hrdinu po přijetí Landise do USPS, kde ho povzbuzuje k větším výkonům a systematickému tréninku místo povalování se a pití šálků kávy… Nicméně, aby Armstong nebyl až tak kladný hrdina, připomíná své vlastní druhé začátky po rakovině, kdy podobné rozhovory absolvoval s Johanem Bruneyelem.

Tour 2002 Armstrong popisuje jako triumf týmu US Postal, věnuje čas a prostor každému členovi svého – jak sám říká – „Modrého vlaku“. Zajímavé je, že přiznává, že v rozhodujícím prvním útoku na Col d´Abisque nestačil Herasovi a řval na něj „zpomal“, zatímco Brunyel z rádia na Herase naléhal, aby zrychlil… i modrý vlak měl své rezervy. Vůbec, až na malá zaváhání (prohra v časovce se Santiagem Boterem), byla Tour 2002 poměrně jednoznačná, což Armstrong zakrývá poměrně dlouhou a trochu nezáživnou kapitolou věnovanou tomuto ročníku… Na druhou stranu je ale milé, že veliký Lance úplnou zásluhu týmu nijak nemaskuje. Koneckonců nezapomíná připomenout, že k obvyklému zvyku, t.j. rozdělení 400 tisíc dolarů pro vítěze mezi členy týmu přidal Armstrong dalších 400 tisíc ze svého. Já dodávám, že to je i po vydělení hezká částka, kterou si eventuální domestik může v dobrém týmu vydělat… ;)

Z knížky se dá i docela dobře vypozorovat, že Armstrong je vcelku normální člověk, vypadá to, že mu leze na nervy být pořád pro někoho vzorem, nezdráhá se napsat, že „někdy se mu nechce ani vylézt z postele a nazout si bačkory…“, případně „že by si nějraději zahrál golf a vypil jedno pivo za každou zahranou jamku…“ Stejně tak jsou z kapitol vyplňující dobu mezi jednotlivými Tour cítit úvahy o tom, kdy závodění konečně zabalí. Doufá, že bude mít dostatek zdravého rozumu ukončit svou kariéru zdravý a pokud možno v celku. Dokonce naznačuje, že by mohl skončit dříve, než si kdokoli myslí… Prostě jednoho dne vstane z postele a uvědomí si, že je čas skončit…

Knížka byla původně dopsána před Tour 2003, nicméně patrně dramatický průběh tohoto posledního ročníku donutil autory napsat poslední kapitolu, jakýsi dodatek knihy, který průběh stého ročníku Tour de France popisuje. Přiznám se bez mučení, že když mi knížka v říjnu přišla, byla právě tato kapitola první, kterou jsem četl… a stálo to za to.

Průběh loňské Tour dle Armstronga již poznamenal ten fakt, že před jejím začátkem Johanovi Brunyelovi pták pokadil rameno. Což znamená problémy… a že jich bylo. Samotná sezóna před Tour nebyla pro Armstronga ideální, jednak rozchod z Kristin mu zrovna neprospěl plus poměrně velká řada problémů před Tour, počínajíce nepříjemnou střevní virózou (málokdo ví, že Armstrong byl tak rozložen, že ještě pár dní před závodem nemohl sednout na kolo) a konče jeho krkolomným pádem na Dauphiné Libéré, jeho posledním závodem před Tour (pád přišel mimochodem v pátek třináctého…).

V den prologu se čekalo po letech Armstrongovy dominance opět drtivé vítězství, které pochopitelně nemohlo přijít. Od té chvíle se děly pouze ještě horší věci. V první etapě přišel hromadný pád, ze kterého naštěstí Armstong vyšel s pár naraženinami a odřeninami přece jen o poznání lépe než jeho kamarád Tyler Hamilton se zlomenou klíční kostí (Tylerovo účinkování v Tour se pak od této osudné první etapy stalo legendou, která je již zapsána tučným písmem v dějinách cyklistiky…).

Jak je všeobecně známo, po vítězné týmové časovce oblékal žlutý dres Armstrongův kolega Victor Hugo Peňa díky svému lepšímu umístění v úvodním prologu. Po několika dalších dnech se peloton přesunul do Alp. Armstrong přiznává, že se necítil o nic lépe. Navíc přišla první fatální chyba v horské etapě končící na Alpe d´Huez, obsahující příšerný Galibier, kdy Armstrong jel celých úvodních 120 kilometrů s lehce přibržďující zadní brzdou, aniž by si toho všiml… Ke klíčovým stoupáním tak přijel už v dost zbědovaném stavu. Přiznává, že prostě nestačil ostatním a že pro to nemá omluvu. Jak by ne, vždyť Armstrongův letošní čas na Alpe d´Huez byl o celé čtyři minuty (!) pomalejší, než jeho vlastní čas ve stejném stoupání v roce 2001. To, že se po této etapě oblékl do žlutého, ho zjevně uspokojit nemohlo…

Po Alpe d´Huez následovala kritická etapa, v níž skončil s těžkým zraněním Beloki a Armstrongova jízda po poli, kdy se těsně vyhnul padajícímu Belokimu, se stala další nesmazatelnou legendou… Málokdo ví, že Armstrong přes svůj zbědovaný stav volal Belokimu ještě ten večer do nemocnice… a také málokdo ví, že Beloki poté z nemocnice často volal Brunyelovi a vzkazoval Armstongovi hodně štěstí…

Další a tentokrát skutečně už pro Armstronga prakticky neomluvitelný výbuch přišel v 47 kilometrů dlouhé časovce v neskutečném horku do Cap d´Découverte, kdy Armstrovi došla voda, která se v časovce nesmí doplňovat, a ve které ztratil na Ullricha celých 39 sekund. Co hůř, díky celkové dehydrataci (ztratil téměř sedm kilogramů) totálně přišel o schopnost regenerace, což je v etapovém závodě téměř to nejhorší, co se může stát… Díky tomu další horské etapy pouze přežíval s Ullrichem těsně visícím za jeho zády v celkové klasifikaci. Armstrong popisuje své stavy, kdy „se díky svým chybám nemohl téměř podívat členům týmu do očí…“

Armstrong se konečně dal dohromady po několika dalších dnech a poslední horská etapa na Luz Ardiden mu skýtala prakticky poslední šanci na útok… Doslova epický moment přišel po jeho finálním útoku, kdy zachytil pravou přední brzdou o čepičku přihlížejícího dítěte a upadl. V té chvíli si údajně dle svých slov uvědomil, „že přišel o Tour…“. Nicméně vstal a vyrazil s pomocí Checu Rubiery znovu, aby se mu za půl kilometru vysmekla noha z pedálu a narazil plnou vahou opět na řidítka. Popisuje, jak vzteky bez sebe opět útočil, jak mu znovu došla voda (bidon ztratil při pádu) a jak mu těsně před cílem docházely díky nedostatku tekutin všechny síly… což opět málokdo ví.

Jediný moment, kde Lance nehraje úplně kladného hrdinu, je hodnocení okamžiků po jeho pádu. Říká, že Ullrich ve skutečnosti nečekal. Že sice neútočil, ale ani nečekal… teprve zrychlení Tylera Hamiltona a jeho řev na čelní skupinu podle Armstonga znamenal zpomalení vedoucí skupiny a „počkání“ na jezdce ve žlutém trikotu…

Rozhodnutí celé Tour jak známo přišlo po Ullrichově pádu v děštivé časovce do Nantes, kdy Armstrong dostal jasné instrukce neriskovat. Navíc už po všech útrapách zregeneroval a jel poměrně v klidu, navíc po Ullrichově pádu velmi zvolnil – prakticky bylo už vše rozhodnuto.

Kapitolu o Tour 2003 Armstrong uzavírá slovy ke svému týmu, kde v obvyklé chvále svým kolegům z US Postal říká, „že nebyl nejlepší a že si to uvědomuje“ a přidává, „že slibuje, že už se to nebude opakovat…“ A já přidávám: uvidíme!

• sam-

Letošní Vueltu vyhrál již podruhé (poprvé v roce 2000) Roberto Heras. Týmu U.S. Postal se tak podařilo dvojí vítězství ve velkých Tour – po Lance Armstrongovi v Tour de France získal korunu nejlepšího jezdce na španělských silnících právě španěl Roberto. Pro něj osobně to musí být obrovská náplast za loňský rok, kde poslední den v rovinaté časovce ztratil své vedení a konečným vítězem se tehdy stal Aitor Gonzales, jehož výkon a zásluhy zcela jistě nesnižuji, nicméně jej řadím do skupiny právě těch velkohubých. Ve svých vyhlášeních téměř již vyhrál všechno možné v sezóně 2003 jaksi dopředu, aby pak ve většině podniků značně vybouchl, ať už z jakýchkoli důvodů . Roberto Heras je skromný chlapík, který obvykle nedáva najevo své emoce a už vůbec neposkytuje žádná nabubřelá prohlášení. Tentokrát však po vítězné předposlední etapě, horské časovce, kdy se dostal do čela celkové klasifikace, skutečně své emoce na uzdě neudržel a v jeho očích byly jasně patrné slzy. Jako důvod posléze uvedl svého letos zesnulého otce, který se ještě před rokem musel dívat na Robertovu prohru v Madridu, aby mu pak synovo letošní vítězství již uniklo…alespoň v tom pozemském světě.

Dalším velkým mužem a velkým překvapením byl původně tiše předpokládaný domestik španělského týmu O.N.C.E. – Eroski, Isidro Nozal. Též skromný muž, který se za favorita Vuelty rozhodně nepovažoval, nicméně od prvních etap ukazoval svou sílu, a to zejména v časovkách, přičemž jeho výkonost v kopcích nebyla v žádném případě nijak chabá. Svůj žlatý trikot vedoucího jezdce získal už ve čtvrté etapě a proti všem předpokladům jej udržel až do osudné horské časovky, kde neodolal drtivému náporu Roberto Herase. Stal se z něj tak po celou dobu Vuelty hlavní lídr ONCE a částečně tak odsunul do pozadí původně zamýšleného lídra Igora Gonzalese de Galdeana, který začal sportovně svému kolegovi okamžitě po zisku zlatého trikotu pomáhat. Isidro Nozal se ukázal jako šampion zejména ve dvou rovinatých časovkách (44 a 53km), které obě vyhrál a vždy tak porazil vynikajícího časovkáře Davida Millara. Ten si pak pro svou chvíli slávy musel dojet až v 17.etapě do Cordoby, kdy se mu podařilo odjet ve stoupání (!) na vrchařskou prémii 2.kategorie a vyhrát po divoké sólové jízdě v posledních 25km.

Překvapením Vuelty byl pak také zatím poměrně neznámý mladý jezdec Alejandro Valverde z Kelme Costa Blanca, který svým vyrovnaným výkonem v průběhu Vuelty se dostal až mezi první tři vyvolené, na úkor Igora Golzalese de Galdeana, který se tak propadl až na závěrečné čtvrté místo. Valverde vyhrál dvě etapy, do Andorry a do Sierra de La Prandery, ale to druhé vítězství mu zrovna ostatní tak moc přát nebudou, protože se vyvezl za Cardenasem a Herasem, aby pak vyfoukl vítězství Cardenasovi (nakonec získal oranžový trikot nejlepšího vrchaře) v posledních metrech, což pochopitelně nezůstalo bez odezvy. Valverde si kromě celkového třetího místa odnesl modrý trikot (kombinace).

Dalším překvapením je také španělský nováček v U.S. Postal, Manuel Beltran. Ten se navzdory všem očekáváním a navzdory faktu, že je domestikem pracujícím pro Roberto Herase, pohyboval dlouhou dobu v první pětce, dokonce chvíli i na druhém místě za Nozalem, aby se pak nakonec umístil jako šestý, když jej ke konci přeskočil ještě Mancebo. Manuel Beltran dokonce v sedmé etapě najel na Roberto Herase něco přes půl minuty ve finiši na francouzském vrcholu Cauterets, kde Roberto zjevně neměl svůj den… Něco mi říká, že tento jezdec může mít velkou budoucnost, pokud nebude příliš spěchat jako někteří jiní…

Mezi sprintery kraloval Alessandro Petacchi s celkovými pěti etapovými vítězstvími, přičemž veteránovi Erikovi Zabelovi patří vítězství dvě (z toho jedno v nádherném přímém souboji s Petacchim) a puntíkatý trikot nejlepšího sprintera (body).

Abych pravdu řekl, Vueltě se dá z mého subjektivního pohledu i ledacos vytknout. Španělští pořadatelé jakoby v médiích chtěli ukázat, kolik se v posledních letech ve Španělsku podařilo postavit dálnic a Vueltu z nemalé části po těchto dálnících i vedou, což je skutečně úděsný pohled. Navíc i většina známých stoupání vede po velmi širokých a často někalikaproudých silnicích, byť se zajímavým převýšením, ale ne nikak (na tak velký závod) prudkým stoupáním, což jednak atraktivitě nepřidá a vede i k tomu, že rozdíly v kopcích nejsou nijak velké. Průměry ve finálních stoupáních se totiž tak pohybují až někde pod 30km/h, což znamená, že vrchaři jakými jsou například Roberto Heras apod. se téměř nemohou otrhnout ze skupiny. Nechci tím vrchařům tak stranit (pro mne samého jsou zejména ty prudší kopce čirým utrpením), ale závod to dělá méně atraktivní. A to prosím mají organizátoři k dispozici taková letos nevyužitá stoupání, jakým je bájný Angliru (loňskou etapu na Angliru považuji asi za to nejlepší, co jsem kdy ve velkých tour viděl…).

Celkově vzato, letošní Vuelta byla Robetem Herasem vyhrána nikoli absolutní převahou v kopcích, ale zejména tím, jak spolehlivě kousek po kousku sbíral sekundy Isidru Nozalovi, který je naopak získal drtivou převahou v rovinatých časovkách. Ještě před posledními třemi etapami měl Nozal na třetího Herase 3:09 a mnoho zaručených expertů již předpovídalo jeho jasné vítězství v Madridu. Nicméně Heras se ukázal jako obrovský bojovník a kromě výborného výkonu v sobotní 11.3km dlouhé horské (ale opět nikterak extrémně prudké) časovce překvapil v předchozí páteční etapě, kde najel na Nozala nečekaně skoro jeden a půl minuty, přičemž poslední stoupání bylo téměř 30km od cíle a nikdo nepředpokládal, že by se něco tak zásadního mohlo stát…

Zajímavý je také věčný souboj ředitelů U.S.Postalu a O.N.C.E., Johana Bruyneela resp. Manolo Saize. Zatímco Bruyneel hraje promyšlenou šachovou partii, Manolo Saiz sazí zejména na kvality svých jezdců s tím, že ten nejlepší se chytne sám a lídr se vytvoří více méně až v průběhu závodu. Tentokrát se mu to málem vyplatilo, Isidro Nozal měl vítězství už téměř v kapse, ale konec závodu byl pro samotného Saize o to horší noční můra. V páteční 19. etapě ho organizátoři vykázali ze závodu díky jeho žlučovitému vystupování směrem k televiznímu kameramanovi, přičemž v sobotu se pak už jen jako divák musel dívat, jak Isidro Nozal ztrácí zlatý trikot vedoucího jezdce… Když k tomu přičteme fakt, že tým O.N.C.E. letos přichází o svého hlavního sponzora… chudák starý pruďas Saiz…Takže uvidíme, kdo s kým a proti komu příští rok. –sam-

Můj Král Jel jsem jako obvykle krátkou sto šedesátku – dlouhou dvěstěpadesátku bych jel z podstaty, na tu prostě nemám. Bylo nádherně, leč zima. Je mi záhadou, proč se Král na rozdíl od ostatních maratonů startuje v půl sedmé ráno. Výsledkem bylo, že mi zhruba do první občerstvovačky v Sušici zamrzala (asi) pravá páka a zadní šaltr tudíž chodil špatně. Jakmile se oteplilo, problém byl ten tam! (Netušíte někdo, čím to může být?) Jakmile se odstartovalo, bylo mi jasné, že dnes o můj životní výkon zrovna nepůjde. Nohy už zhruba měsíc do kopce nešlapou jak by měly; ty kopce, co jsem na začátku srpna jezdil v klidu na jednadvacítku, teď funím na třiadvacítku a jsem rád že jsem rád. Navíc vzhledem k tomu, že jsem čtrnáct dní neseděl na kole, tak mi tepovka mrcha létala do závratných výšin a to při dlouhém závodě něvěští nic dobrého. Krotil jsem se seč jsem mohl, ale to prostě a jednoduše nejde.

Jinými slovy, na první občerstvovačku v Sušici jsem přijel s 25 minutovým náskokem oproti loňsku, Šimanov jsem téměř celý vyšlapal nedobrovolně na jednadvacítku (mentálně jsem si zafixoval, že už jedu na nejlehčí a trápil se, proč mi to nešlape), Javorník ještě šel, přičemž k druhé občertvovačce v Rejnštejně jsem už přijížděl s téměr hodinovým náskokem proti loňsku v domnění, že můj věřím neproflákaný rok se začíná vyplácet. Nezačal. Těsně za Rejnštejnem mi bez varování tzv. „seklo“ (neboli hypoglykémie neboli hlaďák atd.) a prostě nohy přestaly šlapat. Navíc se mi udělalo dokonale blbě po chlebu s jakousi hnusnou pomazánkou, kterou jsem obdržel v Rejnštejně. Průměrný prestižák by slezl z kola, nasedl do taxíku nebo do sběráku a odjel směr Klatovy. Nikoli tak já. Rozhodl jsem se, že dojedu. Úsek nahoru od Srní byl čistým a děsivým utrpením, na potupnou šestadvacítku, každý mne předjížděl, chtělo se mi po tom chlebu zvracet atd. Další úsek k třetí občerstvovačce nebyl o nic lepší, kostky za Prášily mne tak akorát dorazily. Na třetí občerstvovačce ve Sklené jsem se trochu spravil sladkým koláčkem, kopec na Starý Brust byl už o chloupek lepší (neříkám, že jsem ho jel i na mé poměry rychle, jen jsem si na každém pátém metru už přestal vybírat místo ke zvracení…). Jakmile se najelo na hlavní směr Klatovy, tak jsem nepochopitelně ožil a přestože to bylo z kopce a pak chvílemi po rovině plus slabé výjezdy, tak to zas překvapivě jelo. … Dokonce jsem docela v klidu odjel v posledním kopečku k cíli své skupince a dojel komfortně v čele (pravda, měl bych to místo věnovat klukovi, který jel jak bejk a táhnul alespoň z poloviny skupinu aby mu pak ke konci došlo…) … A pak ať se v tom organismu někdo vyzná…. Nicméně, za krutý hlaďák jsem tvrdě zaplatil. Původně hodinový náskok proti loňskému času v Rejnštejně se scvrknul na necelou půlhodinku. Takže, zlepšení oproti loňsku, ale jsem přesvědčený, že mám na víc. Kdybych to kolo nebral jen pro radost, pak byl ho nutně musel po Králi rozšlapat.

Mimochodem, jako dovětek ještě mohu uvést, že v cíli na mne čekal posměváček motorkář Radek, jinak známý svým děsivým lodním vystoupením na Olšinské rasovině, který můj vydřený výkon ohodnotil slovy, že mne „předjížděly i báby s nůší“. To skutečně motivuje. Na druhou stranu: Na můj návrh, aby si se mnou kdykoli projel (na kole, nikoli na Motoguzzi, nebo jak se ten divný stroj jmenuje…) alespoň výletním tempem trať krátkého Krále s tím, že veškeré náklady včetně ubytování a márnice platím já, rezolutně odmítl.

O setkáních Zajímavý zážitek ohledně spoluzávodníků. Po stoupání na Starý Brunst, když jsem pořád ještě trpěl, jsem za sebou uslyšel: „Nazdar, ty seš z Bakova, ty určitě znáš mého spolužáka z vejšky Petra Šulce!“ (Na našich dresech na zadku máme www.bakovdevil­s.cz, jak známo.) Hlas byl mimořádně povědomý, pročež jsem se otočil a pravil: „Jo, Petra znám, a tebe taky ty vole!“. Byl to Tomáš Bičík, se kterým jsem na konci vejšky propařil nejednu noc a který jel dlouhou trať, mezitím objel Kvildu a ještě mne, trpícího člověka, stihnul dojet. Potupa, hrůza. Stihli jsme si povyprávět, jak jde život, on mi sdělil, že si píše o svých sportovních výkonech na svojí stránce www.tobi.cz (doporučuji, mrkněte.) a pak jsem ho násilím poslal pryč, abych se nedorazil úplně. Trošku mne štve, že letos má najeto zhruba stejně jako já a stejně je tam rozdíl třídy. Že by hergot mé proflákané mládí bylo skutečně taková zátěž??!

Druhé zajímavé setkání bylo se závodníkem číslo 258 (mladý hoch, který zjevně stejně dře jako já, bohužel s obdobnými nevalnými výsledky, při vší úctě), kterého jsem potkal před Sušicí, aby mi pak někdy před Šimanovem ujel. Zajímavé je na tom to, že jsme spolu jeli ve skupině Rampušáka, abychom se pak na pásce utkali ve Štítech na náměstí, kdy se mi nějakým způsobem ho podařilo porazit. Už jsem se rozloučil s tím, že ho uvidím, vzhledem k mému tragickému výkonu od Rejnštejna až po Starý Brunst, leč jak jsem se mýlil. Když jsme konečně utvořili skupinku a frčeli ke Klatovům, tak co nevidím. Povědomý červený dres 258 i s červeným kolem! Kolegu jsme dojeli, plácnul jsem ho po zádech a řekl, ať se chytí, že tentokrát vyhraje on. Bohužel, neuvisel nás, dojel s malou ztrátou a sdělil, že se mám příští rok na co těšit… I o tom jsou maratony, a to je fajn.

Chrti Na hotelu jsem spal se zde již zmiňovaným amatérem neamatérem Robertem, na kterého zjevně lezla nemoc, a tak konečně se snad poprvé rozhodl jet krátkou trať, údajně tréningově. Hm, dojel 15., v čelní skupině, před tentokrát se patrně trápícím bakovákem-profíkem Jirkou Pospíšilem, který loni Krále vyhrál. Jen tak pro ilustraci, jeho maximální tepovka je někde kolem 195, průměrná tepovka na Králi odečtěná z Polaru byla údajně cca 150. Moje maximální tepovka je 187, průměr na Králi 160 (naprosto neobvyklé, normálně to je taky kolem 150). Kdo se vyznáte alespoň trochu v těchto počtech, musíte vidět, že měřeno úsilím, bych měl jasně navrch ;)

Na hotelu s námi též spali Robertovi dva mladí kámoši z Dukly, triatlonista Honza Matějovský (19 let), celkově devatenáctý na krátké trati a Vojta Beran, řečený Berry (21 let), celkově pátý na dlouhé trati… Jo, mládí vpřed, pozadu je práce a aerobní tragédi jako já. K výkonům nemám co dodat, tichý obdiv.

Král je jen jeden …organizace perfektní, počasí vyšlo, trať nádherná, prostě paráda. Jediná moje výtka je, že kromě nesmyslně brzkého startu (nemá smysl přece jezdit dlouhou trať, když to dotyčným má trvat 13 hodin, což je časový limit) občerstvovačky svým obsahem poměrně dost pokulhávají například za Vysočinou nebo Rampušákem, ionťák byl letos prostě hrůza (za to určitě nemůže Penco, to jinak normálně piju), nehledě na to, že po výše zmíněném chlebu se mi opravdu udělalo blbě, ale to vlastně moje chyba, neměl jsem to jíst …;) -sam-