Letos jsem odjížděl na Ruskou ruletu podivně nervozní, vlastně ani nevím proč, snad ta snaha konečně nepodělat v závěru již mockrát dobře rozjetej bajk advenčr, zvláště když závěr přípravy nepodceněn najetím 450 km s plně naloženými třicetikilovými koly a pitný režim dodržován s pravidelností sobě vlastní.

Startovní čas druhé dvojice v pořadí mi nejdřív moc nevoní ,ale možná to byla nakonec výhoda v tom, že ještě nebylo takový vedro a že se nervozita neměla moc času příliš rozvinout a pivka se do mě stačily vejít jen dvě. Při zákresu bodových hodnot Maxima mi okamžitě začíná vylejzat varianta jet co nekratší cestou do Turnova , začít sbírat velký ryby a cestou zpět sjíždět z kopců a ponechat si možnost únikové zóny nejkratším směrem do Bakova, kdyby nám začalo docházet.

Je fakt, že když už celkem intenzivně šlapete 65 minut a zatím ani bodík, že to není nic povzbudivého, nakonec to ale asi taktika špatná nebyla. Kopec z Dolánek jako prase, Maida poprvé tlačí, pak se mi moc chtělo brodit na druhou stranu Jizery, když kontrola s osmdesáti bodíky se zdá být tak blízko, leč partnerkou zamítnuto (naštěstí), takže trejlík k jakémusi železničnímu mostu přes řeku a naštěstí nic nejede a my se živí dostáváme k první osmdesátce.

Po ní k Jizeře a od další kontroly nádherně vymyšlenou, ale kurevsky strmou zkratkou přes Loučky a Koberovy do obce Dlouhý k další osmdesátce a tady už je spokojenost.

Je fakt , že už jedeme 3,5 hoďky a nikde ani jeden cyklista, tak buď jedeme úplně blbě, nebo jsme zvolili nestandardní řešení, protože určitě k nejrychlejším cyklistům nepatříme. Pak už potkáváme Barney team a dvě dvojice Smržovek, tedy ze čtyř stovek startujících pouze ty, s kterými člověk na závodech pravidelně popařuje. Pak zamíříme přes celkem drsnej kopec na Kozákov na pro další osmdesátku nad Střeleč, kde se podívám, z čeho se vlastně dělají ty sklenice, z kterejch pak člověk pije to pivo a právě tam už se mi po něm začíná poměrně dost stýskat.

Tam potkáváme poprvé Vankistu s partnerem, který nás pak ještě asi desetkrát něvěřícně předjíždí a na moji poznámku, že jsme v klidu , protože jedeme na bednu si jen poklepává na čelo. To už si spolujezdkyně v Sobotce při čepování vody do lahví lehá na záda, což dělá jen když už má dost a taky jindy, ale časová rezerva na konec závodu se stále zdá dostačující.

Je pravda, že v závěru dělám z únavy dvě chyby, kdy jednou to zachraňuje na poslední chvíli Maida a při druhé ztrácíme asi osm minut a už mi dělá velké problémy koncentrace, ale přesto s maximálním úsilím se tý větrný loterii závod dokončujeme a jsme s body spokojeni. Ujeli jsme něco přes 110 km a navštívili dvanáct kontrol.

Ovšem , když nás večer před vyhlášením výsledků vyhání z hospody Sam („kde jsi ty kokote, jste třetí“Â�), ani se mi tomu nechce věřit. Je fakt, že odstup od vítězné dvojice je šílenej, ale Kamenáč s Honzou Gajdou jsou i přes svůj zřejmě nejstarší věkový součet přeci jen jiná liga, ale odstup za druhými takřka domácími cyklisty už nevypadá tak špatně.

Takže opravdová spokojenost šampáňo vypito i abstinenty , pivo neabstinenty , na závěr tradiční runda zelenou s kamarády, netradiční a legrační pohled na zcela prošitého mAka a hajdy na kutě. A proč poslední závod Bonie a Clyde? Příští Poděbradkou počínaje totiž již za nový tým sixnumbers, což byla ta pozvánka, kterou vám malej Honzáno s dalšími děcky zastrkával za stěrače a tímto tomu závodu dělám naprosto veřejně reklamu.

Sam s Honzou a Vláďou posunuli tenhle závod zase o kus dál, slyšel jsem od Meresjevů, že už je to težší jak Poděbradka (já bych si na Meresjeva fakt netrouf), a myslím, že se jím podařilo postavit moc hezkej závod a asi z nás příští rok bude jen minimum, kdo nepřijede zas.

Báža