Znáte to, jednou se vám něco převalí přes šedou kůru mozkovou, a pak se to ne a ne pustit. Přesně tohle se mi přihodilo poté, co jsem v pátek večer poněkud opožděně dorazil na start noční etapy Meresjeva, coby první ze dvou etap proslulého MTBO závodu Ruská Ruleta. Parťák Míra už přešlapoval před stanem a sděloval, že od šesti večer se nad seřadištěm přehnalo již několik slejváků. Abych zmírnil vyhlídky na noční jízdu v proudech vody, snažil jsem se uklidnit situaci tvrzením, , že je to jen „lokální mrak“. … No, a v tu chvíli se mi to vybavilo.

Kdo jste četl knížku od Petra Šabacha : „Hovno hoří“, podle které se točil film Pelíšky, jistě si vzpomenete na scénu, kdy úřednice pojišťovacího ústavu přijde na letité podvody postarších manželů a žádá vysvětlení jak je možné, že když nad celou republikou bylo v čase údajné pohromy týden jasné a teplé počasí, oni přesto žádají kompenzaci za deštěm vyplavený dům. Majiteli domku se podlomí kolena když místo dvou očekávaných pojišťováků, se kterými každoročně zachlastali a pak společně sepsali nahlášení neexistující škody, se ve dveřích zjeví žiletkózní nesmlouvavá likvidátorka. Zbrocen potem se zmůže jen na dvě vysvětlující slova : „Lokální mrak, lokální mrak….“

Situace u Ptýrova v centru závodu 11.6.2004 kolem desáté večer ovšem naznačovala, že tentokrát o žádný pojišťovací podvod nepůjde. Vypadalo to, že týden po Kokořínském survivalu, jenž obsahoval regulérní dvouhodinovou bouřku se vším co k ní patří (i s tím, že jsem na jedné skále na 10 minut přišel o sluch, když mě málem sejmul blesk) opět okusím horizontální déšť. O to víc mne překvapilo, že v průběhu závodu na nás nepadla ani kapka. Teda alespoň zhora ne. Průtrže vody se přestali valit vždy těsně před odstartováním etapy a opět začali bušit po dojezdu většiny závodníků.

Míra, brousíc nosem v mapě, kde již byly zakreslené, ale neobodované kontroly, se mě ptá jakou zvolíme strategii. Maje v paměti „lokální mrak“ vyběhne mi do bedny opět „Pelíškovina“ : „Vezmem to ve dvou dávkách, neb úkol zní jasně : Zadržet muže s koženou brašnou!“. Od této chvíle nebylo pochybností jak pojedeme, protože „nebude čas ptát se, kdo je kdo“. Je to naprosto otravně-úžasné, jak se vás taková blbost chytí a odejde zcela nečekaně nezávisle na vašem vědomí (v tomto případě v sobotu večer, kdy jsme s Bážou a dalšími na oslavu přežití rozpustili v našem cévním oběhu dvě butylky pravej Stoličnej).

Pamatuju si přesně jak jsem si při mapování někde v houštině pod Ještědem do zblbnutí memoroval, že není čas ptát se kdo je kdo. Stejně tak jsem si při sběru posledních kontrol ve dvojitém výběhu na Malou a Velkou Bukovou sliníc do tlejícího listí přemílal, že až na ten zmršenej kopec vylezu, dvěma dávkama zadržím „Muže s koženou brašnou“. Chvílema jsem si ony muže spojoval s organizátory, ale to bylo jen (mo)mentální hnutí mysli.

Po jedenácté startujeme do noční etapy a valíme pro dvě osumdesátky na severu. Volíme jasné postupy po silnici a lesní stezky necháváme muflonům, srnám, meresjevům s odlišnou strategií a jiné havěti. Vše jde v pohodě, akorát v Letařovicích při dohledávce mohutného modřínu házím jednoduchého Forsbergra z měkkého svahu. Při zpáteční cestě se ještě stavíme u krmelce za Malčicemi, a kvůli času skoro nedohledáme dub u Bílé Hlíny. Taktika výpad na hodně obodované kontroly a dolaďování skóre sběrem kontrol poblíž cíle v závislosti na čase se vyplatila. 210 bodů a 2.místo v noční etapě.

Postup : 19 (20); 15(80); 18(80); 13(20); 30(10)

Osvědčenou taktiku volíme i do denní etepy s tím rozdílem, že „Muž s koženou brašnou“ se nachází na Trávníčku na Ještědském hřbetu. Je to k……y daleko a tak musíme taky k……y šlapat. Cestou bereme vše co potkáme, až na dvaceticentime­trového kozáka u lesní pěšiny, kterého Míra málem oplakal. Kašleme na Krkavčí skály, jenž se nám jeví jako dobrá past na piloty bez letadla. Jednou krátkou dávkou pošleme k zemi „pošťáka“ u svatého Kryštova (kontrola 9). Po červené hutným kopcem na Trávníček (kontrola 8) vystřílíme těměř všechny náboje, a tak jsme rádi, že s námi jedou dva Maximové jejichž kulomet se ještě nepřehřívá. „Muž s 80 body v kožené brašně“ je již navždy sejmut v naší průkazce. Polovina času je fuč a tak kvapíkem rychle na jih. Počítame, že z Mimoně je to tak hoďka do cíle a pokud chcem skolit Malou a Velkou Bukovou, potřebujem 40 až padesát minut navrch. To znamená nenechat se zlákat a prosvištět okolo všech relativně blízko se nabízejících kontrol. No, abych pravdu řek, když jsem třeba koukal na takový Ralsko se záhnědou vrstevnic, tušil jsem nějakou žumpu. Jak se taky později ukázalo, právě tady si mnoho borců, plazíc se těžkým terénem, vyprázdnilo svůj drahocenný časový měšec.

S ubývajícími silami opět dvěma dávkama sejmeme obě Bukové a do kožených brašen přidáváme dvě desítky podél silnice Mimoň – Mnichovo Hradiště. Za denní etapu celkem 310 bodů.

Postup : 19 (20); 15(50); 14(20); 18(20); 9(20); 8(80): 2(30); 1(50); 26(10); 30(10).

Na tomto závodě se opět potvrdilo pravidlo: „Očekávej a budeš zklamán a nedoufej a budeš překvapen“. A to jsme sakra valily bulvy, když nám Milan oznámil, že to máme v kabeli. Musím přiznat barvu, že před tejdnem jsem si brousil ráfky na bednu na Kokořínském survivalu. Několik let a stejně tak i letos tam na mě totiž zbyla jen kartofelnaja (Peen s Albertem se teď určitě chechtaj, neb oba maj stejnou zkušenost z Jasoně Drsoně). Naopak, vzhledem ke konkurenci na Ruské Ruletě jsme si příliš velké naděje na umístění nedělali, a ejhle, úžasně vybroušené kolo, coby sponzorský dar od Vládi Báži Lepšíka je naše. Po důkladném mudrování jsme došli k závěru, že jediným vysvětlením proč se Báža vzdal tak precizního kousku ze své sbírky ve prospěch Meresjevů je, že na rozdíl od obyčejných skleněných pohárů pro vítěze, ze kterých se pije šampáňo, skleněné kolo tuhle funkcionalitu postrádá (Bážo to je jenom legrace  ).

Minule jsem psal, že na takových závodech jako je Ruská Ruleta se mi líbí, že to není masovka a většina lidí se navzájem zná, takže je to i taková sportovně-společenská akcička. Letos mi ovšem popadla čelist, když jsme se v sobotu ráno dozvěděli, že klukům z Accom teamu někdo za nočního slejváku šlohnul obě zamčená kola. Oba kluky znám (každoročně jezděj na Jasoně Drsoně) a vidím, že je to nejenom baví, ale že se i výrazně rok od roku zlepšujou. Pochybuju, že ten zlodějskej zmetek čte tenhle článek, ale kdyby náhodou: „Ať se ti ty zmrde zarazí celej převodník někam hluboko do slabin !“. Omlouvám se ostatním čtenářům, ale musel jsem si trochu ulevit.

I když letošní pagoda nebyla zcela ideální, ukázali Čertíci, že je nemůže překvapit žádný rozmar počasí. Rovněž zajištění zázemí se může srovnávat s daleko věhlasnějšími akcemi. U značení kontrol se opět potvrzuje dobrá praxe, kterou Bakovácí letos hojně nasadili : přesný popis dohledávky kontrol (azimut) od jasného bodu v mapě (rozcestí, význačný bod…). Čertící z Bakova všechna čest a díky !

Hynek