Královna sportů – atletika – má dvě uznávané královské disciplíny. Běh na 100 metrů a běh maratónský. Pouze pár vyvolených dokáže zaběhnout 100 metrů kolem 10 sekund a maratón za 2:10 hod. Každý ovšem dokáže sto metrů uběhnout. Ale 42 kilometrů? Proto je maratón jedním z největších sportovních vyzvání. Na rozdíl od všech ostatních podobných výzev k němu totiž nepotřebujete ani výrazně speciální schopnosti, výzbroj, výbavu a velké peníze. A běhat – to přece umí každý!

Nicméně již historie, která z maratónského běhu udělala legendu, nás učí, že po doběhu z města Marathon do Atén (a zvěstování vítězství nad Peršany) posel dobrých zpráv pošel naprostým vyčerpáním. To mělo za následek dvě věci: 1) pro přenos zpráv na delší vzdálenosti se běžci ukázali nepoužitelnými a ke slovu přišel Samuel Morse, 2) běh maratónský se stal zkouškou přežití.

Takto teoreticky poučen – a po několikaletém volném tréninku – jsem se rozhodl ve svých osmatřiceti letech zaběhnout první maratón v životě. Původně jsem chtěl počkat do čtyřiceti, ale vzrůstající opotřebování organizmu a celkově nejistá mezinárodní situace, mne přivedly na start 10. ročníku Prague International Marathon (Pražského mezinárodního maratónu) – PIM – v neděli 23. května 2004.

Na startu pod Orlojem mne příjemně překvapilo množství startujících. Zvyklý na partu pěti spoluběžců z klokočských lesů nebo maximálně 80 startujících na bakovském půlmaratónu, jsem upřímně uvítal více než 4 500 lidí, kteří zcela evidentně přišli zkusit své morálně-volní vlastnosti. Po pravdě řečeno většina z nich byla ze zahraničí (na startu byli závodníci ze 60 zemí!), a někteří z nich závod pojali jako netradiční prohlídku Prahy. Organizátoři (už nikdy nebudu říkat, že Italové jsou zmatkáři) připravili závod s neuvěřitelnou pečlivostí. Nejen že vyklidili velkou část města od aut (přátelé tradičního Dne bez aut tiše záviděli), ale dokázali každého běžce uspokojit po stránce všech potřeb (originálně u mužů například malou potřebu v největším venkovním pisoáru na světě).

Závod odstartoval v 9:00 prezident Klaus. Já jsem se svým startovním číslem 4552 ovšem stál tak daleko za rohem, že to vím pouze z vyprávění. Pozitivním rasovým prvkem všech běhů – pražský maratón není výjimkou – je, že první řady se sestavují zásadně z černochů. Ukázalo se, že oprávněně. Vítěz Barnabas Koech z Keni proletěl Prahou za 2:12:11. V prvních deseti v cíli byli pouze dva běloši. Na fantastickém třetím místě doběhl naturalizovaný Čech ze Slovenska Robert Štefko – pouhých 20 sekund za vítězem.

Samotný závod se pro mě vyvíjel ve třech etapách. V té první – přibližně do 20 km – jsem se probíjel kupředu davy spoluběžců, což mělo vynikající vliv na moji psychiku. Pořád jsem někoho předbíhal. V té druhé etapě, kdy jsem se pomalu dostával do nepoznané situace závodu delšího než půlmaratón, jsem začal fungovat strojově. Nic mě nebolelo, dech byl perfektní. Jako všichni jsem se pral s počasím. Jenom 6 stupňů Celsia, déšť a vítr ubírají síly velmi rychle. Nicméně si vzpomínám, že chvíle kdy jsem po pravé ruce měl hipodrom v Chuchli, znamenala vedle uspokojení i určitou nejistotu. Kam až jsem se to dostal – a jak to asi půjde zpátky. Navíc jsem na otočce potkal jednu z keňských hvězd s číslem 5 naprosto zmrzlou.

Nejzajímavější etapa byla ta od 30 km do cíle. Postupně se jednotlivé kilometry zvětšovaly a běh už nebyl tím nejdůležitějším. Od 35 kilometru je to zkrátka pro každého o vůli. Dát nohu před nohu. Udělat krok. A vidět cíl. Pro moji morálku byl třeba důležitý běh přes Karlův most, kde jsem si říkal, že tady vzdát nemohu. Zcela nejdelší se ukázaly poslední dva kilometry, kde už ale naštěstí funguje dav diváků zvolna vás posouvající do cíle. A pak už jsem klopýtal Pařížskou ulicí do nádherného cíle. Na krk jsem dostal (jako každý kdo dokončil) medaili ze sklárny výstižně nazvané Ajeto (slavného designéra Bořka Šípka). A bylo to.

Maratón má samozřejmě ještě čtvrtou etapu. Po doběhu. Z psychologického hlediska velmi zajímavou. Dostal jsem ukrutný hlad, ale nemohl jsem jíst. Dostal jsem zimnici. Křeče do nohou. Vím, jak vysoký je obrubník, atd. A přesto jsem nadšený. Přežil jsem první maratón. Dlouhý přesně 42 kilometrů a 195 metrů. Aleš Kysela

Autor zprávy je lepší amatérský běžec. Trénuje přibližně 3 x týdně (do 50 km/týden). Běhá půlmaratón v Bakově nad Jizerou (nejlepší čas 1:24 hod.) V Mezinárodním pražském maratónu dosáhl celkového času 3 hodiny 12 minut 3 sekundy. Skutečný čas (měřený čipem každého závodníka na noze) byl 3:10:00. To stačilo na 364 místo celkově, 198 v kategorii a 346 mezi muži. Skutečný čas odpovídá průměru 4:30 min. na jeden kilometr.