Takže jsem se konečně odhodlal a vlastní lenost přemohl, abych napsal něco o nové knížce Lance Armstronga a Sally Jenkins zvané „Every Second Counts“. Záměrně nepíšu slovo recenze, neboť tento článek určitě recenzí není, je to spíš jen takové plácání o knížce a o božském Lance Armstrongovi…

Předpokládám, že většina z vás četla jeho první knihu „It's not about bike“, která vyšla i v českém překladu pod názvem „Návrat do života“ (proč je překlad názvu úplně jiný, než v angličtině, se mne neptejte, patrně dílko nějakého marketingového experta…). „It's not about bike“ je strhující knížka, která má jednoduše a účelně vystavěný příběh typu: byl jsem sebevědomý magor – nemoc – uzdravení a změna životních hodnot – první vítězství na Tour. Já sám jsem knížku četl hned jak vyšla, a to jedním dechem. Už dlouho se mi nestalo, aby mě v noci budily noční můry. První Armstrongova kniha totiž skutečně není o kole jak je v anglickém názvu, ale zejména o jeho nemoci, zápasu s ní a o úvahách o smyslu života, přičemž věci okolo cyklistiky jsou až na druhém místě. Armstong popisuje (jak je mu ostatně vlastní) svou nemoc a její léčení, své úvahy a následně dokonce i umělé oplodnění své manželky Kristin skutečně bez obalu do nejmenších detailů. Za přispění zkušené novinářky Sally Jenkins je první knížka skutečný bestseller ze života s jasným příběhem.

Druhá knížka „Every Second Counts“ (v českém překladu vyjde snad již brzy zřejmě pod názvem „Každá vteřina se počítá“) už logicky tak přímočará být nemůže. Armstrong popisuje své vítězné Tour od roku 2000 (Tour 99 končí první knížka). Ta skutečně nervydrásající letošní Tour je v „Every Second Counts“ také, byť jen v dodatečné, poslední kapitole. Kromě vyprávění motajícího se kolem cyklistiky se celou knihou prolínají úvahy o jeho nemoci. Tu Armstrong nemůže a ani nechce vymazat ze své hlavy, protože jak sám říká, „kdyby si měl vybrat mezi rakovinou a vítěznými Tour, vybral by si rakovinu“; Mimochodem, kdo jeho myšlení a kroky již nějakou dobu sleduje, ví, že není důvod mu nevěřit. Podle jeho slov mu rakovina dala druhou šanci, dělat věci konečně pořádně, před ní sám sebe nazývá ulejvákem. Koneckonců, sebekritikou nešetřil v první knížce a nešetří s ní ani v knížce druhé. I když – Lance je Američan a je to vidět na způsobu jeho myšlení, a to nemyslím nic ve zlém. Prostě, jak trénuje, tak i žije a sám uznává, že tímto způsobem se nedá řešit vše, viz. jeho končící manželství s Kristin Armstrongovou.

Důvod, proč se s Kristin rozchází, není v knize explicitně popsán a Armstrong byl za to v některých recenzích maličko kritizován (např. Cycle Sport). Ten, kdo čte mezi řádky, však může hádat. Armstrongovi dělá poměrně značné problémy být celebritou (jeho nový vztah ke zpěvačce Sheryl Crow jsem již na Bakovdevils.cz jednou větou komentoval… ;) a čímsi jako komerční entitou (sám tomu říká Lance Inc.) K tomu trénovat, starat se o své tři děti, být rozumnou dobu s manželkou a pracovat pro svou nadaci LAF. Armstrong prostě vždycky žil a žije napno a rychle a i když po nemoci se značně změnil, je to pořád on. (Koneckonců, tento přístup ale byl možná jeden z důvodů, proč přežil.) Určitou roli může hrát i to, že zatímco je Kristin hluboce věřící člověk, Lance je skutečný nevěřící pragmatik, to v knize též poměrně zevrubně rozebírá.

Na problém „být celebritou“ se v knížce odkazuje na různých místěch a můj dojem je, že se s tím opravdu těžko vyrovnává a že je mu jasné, že vše má svůj rub a líc. Cituje Miguela Induraina, který řekl, že „každý člověk, který vyhrál Tour, má ten samý problém. Změní to jeho život navždy.“ Dokonce jedna kapitola z knížky se jmenuje „A Regular Guy“ – obyčejný kluk a Armstrong se sám sebe tak nazývá. Jsem si téměř jist, že to není póza.

Armstrong popisuje svůj vztah k dětem, své pocity když se mu narodila druhá dvojčata a i to, jakým způsobem se snaží předělat své priority (již žádné Porsche ale family car…), zejména po vítězné Tour 2000, kdy problém času a problém být celebritou udeřil naplno. Uvědomuje si, že nejdůležitější věcí pro něj už nejsou peníze, ale čas. Zajímavé jsou jeho rozhovory s jeho přítelem Lee Walkerem, bývalým šéfem Dellu, který s Armstrongem tyto věci debatoval jak před nemocí, tak po ní. Sám Walker po své vážné nemoci opustil Dell, nastoupil na univerzitu a absolutně změnil způsob živata a své priority. Dětem se snaží věnovat, zdá se, že s Kristin na společné věci pracují i po rozchodu, ale můj osobní pocit je, že to Amstrong dělá stejným způsobem jak trénuje – s mimořádným úsilím a plánovitě. Otázka je, zda-li to je to pravé. Ale když chcete vyhrát šestou Tour… ;)

Vlastně částěčně i kvůli dětem začal v roce 2000 nosit helmu, a to po nárazu hlavou do zdi na Col du Soulour při přípravě na Tour 2000, kdy byl měsíc bez tréningu s „hlavou nateklou jako slon“. Už v minulé knize Armstrong mluví o své náklonnosti k divoké rychlosti a přidává pár zajímavých historek s autem, jak dráždí svůj vlastní osud… tento přístup se ale mění, kvůli dětem, kvůli Kristin a … co si milý Lance možná neuvědomuje a já dodávám – to je možná věkem, chlapče ;)

Co je mi docela sympatické, Armstrong dokáže docela mile popsat své fatální chyby. Doslova legendou se stal jeho spor s dnes už bohužel nebožtíkem Marco Pantanim během Tour 2000, na který si ještě určitě velká většina z vás vzpomene. Armstrong se jako obvyklá raketa při etapě s cílem na Mount Ventoux přihnal za do té doby vedoucího Pantaniho, řekl mu „Vince!“, neboli něco jako „pojeď se mnou“ a těsně před cílem ho pustil před sebe (za což ovšem později dostal doslova kartáč od Eddy Mercxe, který mu jasně řekl že „na Ventoux se nikdy vítězství nepřepouští někomu jinému“). Bohužel, co čert nechtěl, Pantani Armstrongovi rozuměl „Vitesse!“ neboli pohrdavé „zrychli!“. No, a malér byl na světě. Pantani řekl něco posměšného o Armstrongovi do tisku, Armstrong si to nenechal líbil – a už to bylo. V další etapě na Joux-Plane se Armstrong nechal absolutně vyškolit tím, že bojovník Pantani časně utekl, Armstong jej začal díky své ješitnosti honit a před závěrečným stoupáním se cvaknul jak začínající amatér. Pantani sice vybouchl také a později vzdal, ale ten nejel ve žlutém, takže mu ani vlastně o moc nešlo. Jak sám Lance popisuje, „nedělní amatérský jezdec by na běžné projíždce“ byl ve stoupání na Joux-Plane rychlejší než on. Výsledkem bylo, že Virenque a Ullrich se přes něj přehnali jak tajfun, Armstrong ztratil 90 vteřin a byl rád, že neztratil celou Tour.

Málo známou skutečností jsou také Armstrongovy pády při tréningu, kterých pár ve své knize popisuje. Například jeden před olympiádou v Sydney, kdy si zlomil (se štěstím jen) žebro a s pomocí telefonátu od Tylera Hamiltona ho jeho žena hledala po čertech ďáblech, protože nebylo díky kvalitě telefonního spojení možné vlastně identifikovat, ve které škarpě Lance leží…

Sama olympiáda v Sydney pak byla pro Armstronga výbuch, protože v silničním závodě dojel až třináctý (ani netušil, že později vítězný Ullrich ujel) a v jeho oblíbené časovce dojel až třetí za vítězným týmovým kolegou Vjačeslavem Ekimovem zvaným Eki. Sám pro sebe nemá žádnou omluvu a popisuje své pocity studu, protože mu je jasné, jaké podmínky mu byly vytvořeny a přesto to nestačilo.

Armstong věnuje ve své knize docela dost prostoru problematice dopingu. Dostatečně známá je kauza honu na U.S. Postal, která začala hned po olympiádě v roce 2000 a trvala neskutečně dlouho, celých 21 měsíců. Už tato dlouhá doba zrovna nevypovídá o snaze vyšetřovatelů se rychle a objektivně dostat k výsledku… Armstrong dává čtenáři sugestivně nahlédnout do celé problematiky a čtenář si musí nutně udělat obrázek o šikaně, která vrcholového sportovce čeká. Není problém snad ani s pečlivou kontrolou, kterou sám velký Lance podporuje, ale s obstrukcemi jak ze strany francouzských vyšetřovatelů, tak i amerických dopingových komisařů. Jako pikantnost lze uvést fakt, kdy je Armstrong přepadnut na nějakých půl hodiny doma právě v okamžiku, kdy odváží svou ženu do porodnice k druhému porodu… To si prostě stojí za to přečíst, já osobně docela Armstongovi věřím, protože předkládá docela jasné a nevzratné fakty…

Téměř celá jedna kapitola knihy je věnována Tour 2001, která je známá jednak půlhodinovým únikem skupiny jezdců v jedné z úvodních etap, který bylo potřebné skoro celý zbytek Tour sjíždět, jednak Armstrongovým vítězstvím na Alpe d´Huez, kde až k úpatí závěrečného stoupání předstíral potíže, aby pak všem neuvěřitelným způsobem fouknul… Jak se dalo předpokládat, autorem tohoto drobného podfuku nebyl nikdo jiný než starý lišák Johan Brunyel. Pochopitelně Armstrong popisuje i další nezapomenutelné okamžiky tohoto závodu, jako například Ullrichův pád do zarostlé rokle, či stisk jejich rukou při průjezdu cílovou páskou jedné z horských etap.

Bezprostředně po Tour 2001 přišlo 11.září, kterému Armstrong věnoval v knize také poměrně velkou pozornost. Pod podmínkou, že nebude informován tisk, se do NY vydal za postiženými hasiči a dokonce popisuje, jak si zazávodil s místním hasičem na jakési staré plečce (a prohrál). Přestože je o něm známé, že se k věcem nestaví černobíle jako typický američan, zde je jasně vidět, že útok mu skutečně hnul žlučí… odráží se to na jeho výroku při míjení demonstrantů za mír na Union Square, kde říká „My friend, fuck peace…“

Armstrong je všeobecně vnímám jako velký bojovník s rakovinou, který definitivně nad touto zákeřnou nemocí vyhrál, nciméně málokdo si uvědomuje, že pochybnosti zůstávájí… V knize Armstrong vypráví o svých zoufalých stavech na konci roku 2001, kdy byl permanentně unaven a domníval se, že jeho nemoc se vrátila. Popisuje své nervózní stavy a jak byl sám sebou doslova dohnán k neplánované zdravotní kontrole, která naštěstí potvrdila nepodloženost jeho obav…

Na Cyclingnews nedávno vyšel rozhovor s Floydem Landisem, Armstrongovým kolegou z U.S.Postal, který byť trochu z legrace byl ze zmínek o své vlastní osobě v knize poněkud popíchnut… Jednalo se o tu pasáž, kdy Armstrong ze sebe dělá kladného hrdinu po přijetí Landise do USPS, kde ho povzbuzuje k větším výkonům a systematickému tréninku místo povalování se a pití šálků kávy… Nicméně, aby Armstong nebyl až tak kladný hrdina, připomíná své vlastní druhé začátky po rakovině, kdy podobné rozhovory absolvoval s Johanem Bruneyelem.

Tour 2002 Armstrong popisuje jako triumf týmu US Postal, věnuje čas a prostor každému členovi svého – jak sám říká – „Modrého vlaku“. Zajímavé je, že přiznává, že v rozhodujícím prvním útoku na Col d´Abisque nestačil Herasovi a řval na něj „zpomal“, zatímco Brunyel z rádia na Herase naléhal, aby zrychlil… i modrý vlak měl své rezervy. Vůbec, až na malá zaváhání (prohra v časovce se Santiagem Boterem), byla Tour 2002 poměrně jednoznačná, což Armstrong zakrývá poměrně dlouhou a trochu nezáživnou kapitolou věnovanou tomuto ročníku… Na druhou stranu je ale milé, že veliký Lance úplnou zásluhu týmu nijak nemaskuje. Koneckonců nezapomíná připomenout, že k obvyklému zvyku, t.j. rozdělení 400 tisíc dolarů pro vítěze mezi členy týmu přidal Armstrong dalších 400 tisíc ze svého. Já dodávám, že to je i po vydělení hezká částka, kterou si eventuální domestik může v dobrém týmu vydělat… ;)

Z knížky se dá i docela dobře vypozorovat, že Armstrong je vcelku normální člověk, vypadá to, že mu leze na nervy být pořád pro někoho vzorem, nezdráhá se napsat, že „někdy se mu nechce ani vylézt z postele a nazout si bačkory…“, případně „že by si nějraději zahrál golf a vypil jedno pivo za každou zahranou jamku…“ Stejně tak jsou z kapitol vyplňující dobu mezi jednotlivými Tour cítit úvahy o tom, kdy závodění konečně zabalí. Doufá, že bude mít dostatek zdravého rozumu ukončit svou kariéru zdravý a pokud možno v celku. Dokonce naznačuje, že by mohl skončit dříve, než si kdokoli myslí… Prostě jednoho dne vstane z postele a uvědomí si, že je čas skončit…

Knížka byla původně dopsána před Tour 2003, nicméně patrně dramatický průběh tohoto posledního ročníku donutil autory napsat poslední kapitolu, jakýsi dodatek knihy, který průběh stého ročníku Tour de France popisuje. Přiznám se bez mučení, že když mi knížka v říjnu přišla, byla právě tato kapitola první, kterou jsem četl… a stálo to za to.

Průběh loňské Tour dle Armstronga již poznamenal ten fakt, že před jejím začátkem Johanovi Brunyelovi pták pokadil rameno. Což znamená problémy… a že jich bylo. Samotná sezóna před Tour nebyla pro Armstronga ideální, jednak rozchod z Kristin mu zrovna neprospěl plus poměrně velká řada problémů před Tour, počínajíce nepříjemnou střevní virózou (málokdo ví, že Armstrong byl tak rozložen, že ještě pár dní před závodem nemohl sednout na kolo) a konče jeho krkolomným pádem na Dauphiné Libéré, jeho posledním závodem před Tour (pád přišel mimochodem v pátek třináctého…).

V den prologu se čekalo po letech Armstrongovy dominance opět drtivé vítězství, které pochopitelně nemohlo přijít. Od té chvíle se děly pouze ještě horší věci. V první etapě přišel hromadný pád, ze kterého naštěstí Armstong vyšel s pár naraženinami a odřeninami přece jen o poznání lépe než jeho kamarád Tyler Hamilton se zlomenou klíční kostí (Tylerovo účinkování v Tour se pak od této osudné první etapy stalo legendou, která je již zapsána tučným písmem v dějinách cyklistiky…).

Jak je všeobecně známo, po vítězné týmové časovce oblékal žlutý dres Armstrongův kolega Victor Hugo Peňa díky svému lepšímu umístění v úvodním prologu. Po několika dalších dnech se peloton přesunul do Alp. Armstrong přiznává, že se necítil o nic lépe. Navíc přišla první fatální chyba v horské etapě končící na Alpe d´Huez, obsahující příšerný Galibier, kdy Armstrong jel celých úvodních 120 kilometrů s lehce přibržďující zadní brzdou, aniž by si toho všiml… Ke klíčovým stoupáním tak přijel už v dost zbědovaném stavu. Přiznává, že prostě nestačil ostatním a že pro to nemá omluvu. Jak by ne, vždyť Armstrongův letošní čas na Alpe d´Huez byl o celé čtyři minuty (!) pomalejší, než jeho vlastní čas ve stejném stoupání v roce 2001. To, že se po této etapě oblékl do žlutého, ho zjevně uspokojit nemohlo…

Po Alpe d´Huez následovala kritická etapa, v níž skončil s těžkým zraněním Beloki a Armstrongova jízda po poli, kdy se těsně vyhnul padajícímu Belokimu, se stala další nesmazatelnou legendou… Málokdo ví, že Armstrong přes svůj zbědovaný stav volal Belokimu ještě ten večer do nemocnice… a také málokdo ví, že Beloki poté z nemocnice často volal Brunyelovi a vzkazoval Armstongovi hodně štěstí…

Další a tentokrát skutečně už pro Armstronga prakticky neomluvitelný výbuch přišel v 47 kilometrů dlouhé časovce v neskutečném horku do Cap d´Découverte, kdy Armstrovi došla voda, která se v časovce nesmí doplňovat, a ve které ztratil na Ullricha celých 39 sekund. Co hůř, díky celkové dehydrataci (ztratil téměř sedm kilogramů) totálně přišel o schopnost regenerace, což je v etapovém závodě téměř to nejhorší, co se může stát… Díky tomu další horské etapy pouze přežíval s Ullrichem těsně visícím za jeho zády v celkové klasifikaci. Armstrong popisuje své stavy, kdy „se díky svým chybám nemohl téměř podívat členům týmu do očí…“

Armstrong se konečně dal dohromady po několika dalších dnech a poslední horská etapa na Luz Ardiden mu skýtala prakticky poslední šanci na útok… Doslova epický moment přišel po jeho finálním útoku, kdy zachytil pravou přední brzdou o čepičku přihlížejícího dítěte a upadl. V té chvíli si údajně dle svých slov uvědomil, „že přišel o Tour…“. Nicméně vstal a vyrazil s pomocí Checu Rubiery znovu, aby se mu za půl kilometru vysmekla noha z pedálu a narazil plnou vahou opět na řidítka. Popisuje, jak vzteky bez sebe opět útočil, jak mu znovu došla voda (bidon ztratil při pádu) a jak mu těsně před cílem docházely díky nedostatku tekutin všechny síly… což opět málokdo ví.

Jediný moment, kde Lance nehraje úplně kladného hrdinu, je hodnocení okamžiků po jeho pádu. Říká, že Ullrich ve skutečnosti nečekal. Že sice neútočil, ale ani nečekal… teprve zrychlení Tylera Hamiltona a jeho řev na čelní skupinu podle Armstonga znamenal zpomalení vedoucí skupiny a „počkání“ na jezdce ve žlutém trikotu…

Rozhodnutí celé Tour jak známo přišlo po Ullrichově pádu v děštivé časovce do Nantes, kdy Armstrong dostal jasné instrukce neriskovat. Navíc už po všech útrapách zregeneroval a jel poměrně v klidu, navíc po Ullrichově pádu velmi zvolnil – prakticky bylo už vše rozhodnuto.

Kapitolu o Tour 2003 Armstrong uzavírá slovy ke svému týmu, kde v obvyklé chvále svým kolegům z US Postal říká, „že nebyl nejlepší a že si to uvědomuje“ a přidává, „že slibuje, že už se to nebude opakovat…“ A já přidávám: uvidíme!

• sam-