Kdyby mi někdo před rokem a půl povídal co budu dělat letos na jaře, myslel bych si, že upadl z jahody na znak. Před rokem bych si ještě ťukal na čelo, nicméně před 6 měsíci jsem podlehl. Nevím, co bylo tou poslední tečkou, nicméně se na tom hodně podepsalo neustálé Milanovo rytí typu „tak jak s tou Malorkou“ nebo „pojedeš krátkej nebo dlouhej Malevil“. Taky si vzpomínám, že Pospecovu nabídku na pomoc se sehnáním silničky jsem přijal jako řešení jednoho z problémů před cyklistickou sezonou a ne jako něco k odpálkování. Tak se stalo, že jsem konec letošního března trávil najížděním kilometrů na Baleárských ostrovech (to jsem chtěl jenom jinak napsat Malorku), přičemž jsem už byl přihlášen na Malevil.

Naštěstí jsem někde vzadu v sobě našel kousek zdravého rozumu a ten si ponechal i přes poměrně časté narážky abych jel chlapskou (100km) a ne dětskou (60km) kategorii. Když se přiblížil den D, tedy sobota S, byl jsem nerovózní jak pes. Sice jsem měl trať teoreticky probranou a taktiku taky (i přes Milanovo „to napal od začátku, na tak krátký trati se nezatavíš“), nicméně byl to můj první maraton. Orienťáky jsou jiný. Tady se jede po mlíku a na začátku bude maso. Co budu dělat? Bohužel jsem tuto otázku řekl nahlas v pátek u nás v kuchyni. To by nic neznamenalo, kdyby tam neseděl Pospec. Kdo znáte jeho organizační schopnosti už tušíte. Chopil se telefonu a během pár minut oznámil, že to je zařízený.

Příprava v sobotu před startem probíhala celkem v klidu, když nepočítám bouchnutou Jirkovu duši a jeji rychlou výměnu. 15 minut před startem stojíme stále mimo stratovní pole. Na tohle fakt nejsem zvědavý, otáčím se směrem ke konci zástupu a chci se jít zařadit, když zaslechnu „pojď, jdeme“. Než bych řekl švec stojím zcela oficiálně úplně v první lajně a vedle mě samí Eliťáci. S „Kooperativou“ dělají rozhovor na kameru. Ježiš, snad se mě na nic nezeptají. No co, řekl bych jim: „Já jsem Honza z Bakova a přijel jsem sem, abych dostal na pr…“.

V lajně za mnou ještě zdravím bandu ze Spinfitu Liberec a vyrážíme. Průjezd městěčkem ustávám celkem v klidu. Nechci to přepálit a tak kontroluju tepovku. Pořád mi to ukazuje 180. Uklidni se, uklidni se, uklidni se. To to jediný na co myslím. Brzy přichází první chyba. Za malým hupem je zatáčka a mě ujíždí přední kolo. Ležím na levém boku v blátě. No nic, jednou jsem padnout musel a mám to konečně za sebou. Jedu dál, pořád tepu jak šílený. Aniž bych o tom věděl, ještě před první občerstvovačkou přichází další kritický okamžik. Při sjezdu lesem po asflatce pozapomínám zatočit, vyjíždím mimo cestu a tam po krátké době dělám salto. Kolo mě opouští a končí na silnici. Šaltr je mírně ohnutý, rám s jemným šrámem nicméně jet můžu. Dál to jde poměrně v klidu a bez vážnějších problémů. Tedy pokud se křeče, které mě držely od 46km, nedají počítat za problém. Do cíle dojíždím v čase, který jsem původně plánoval, nicméně nepočítám s tím, že bych ještě někdy tohle jel.

Po závodě jsem dal pár piv, pokecal s klukama jak se jelo jim a po neděli nechal narovnat ten ohnutý šaltr. Když o tom tak přemýšlím, říkám si jaké by to bylo kdybych tam neudělal ty školácký chyby. Třeba by to mohlo být lepší. Těžko říct. Teď si na to neodpovím, ale příští rok to mohu porovnat. Takže přátelé, v květnu 2005 na startu v Jablonném se uvidíme… – Honza -