Proč křest třetího bakovského ďábla? … Protože se mi podařilo poprvé ukecat našeho kolegu Vláďu, který společně s Honzou a mojí maličkostí stál u vzniku Bakov Devils, ale který dosud nikdy s námi nevyrazil na závody. Zatímco se Honza s Evou jakožto smíšená dvojice účastnili jiného orienťáku na Kejmilově svatbě, my s Vláďou jsme vyrazili na orienťák pořádaný Barney Teamem, zvaný „O pohár krásné Izabell“. Je třeba již na tomto místě předeslat, že ač se Vláďa daleko více věnuje rajtování svých kobylek a koníků než najíždění poctivých tréninkových kilometrů, ve zkoušce ohněm obstál a bil se jako kůň (nebo možná při troše představivosti i jako lev).

O pohár krásné Izabell … je příbuzný obdobným podnikům jako je Jasoň & Drsoň, případně Bike Adventure, či naše skromná Ruská Ruleta. Tedy orientační závod dvojic na horských kolech, který se jede ve dvou kategoriích: „Skal a stepí divočinou“, který je obdobou Mrazíka či Jasoně (jede se po kontrolách s itinerářem) a „Hladový a roztrhán“, který je klasickým scorelaufem (body od deseti do osmdesáti), tudíž obdobou letošního Drsoně či Bike Adventure. Start a cíl je u chalupy Barneyovců v Horním Sedle, letos se vyráželo směrem do Lužických hor, přičemž nemalá část kontrol byla umístěna i u německých nevlastních bratrů. Závod byl zpestřen dvěma zvláštními kontrolami. Jedna z nich byla neživá, kde se opsalo pět písmen ( tuším P, E, E, L, L), z nichž se podle pravidel Scrabble mělo poskládat cestou do cíle co nejvíce slov. Druhá z nich byla živá, skládající se ze dvou částí. Tzv. terénní golf, kdy bylo nutné dostat tenisák do jamky prostřednictvím sukovice pokud možno co nejvíce úderů pod par, za což byly přislíběny body. Dalším oříškem na této kontrole byl místní dement Tony Laušman, který seděl v lese, mluvil pouze ve verších a jiné řeči než veršované bohužel ani nerozuměl. Úkolem závodních dvojic bylo z Tonyho dostat veršovanou konverzací papírek, na kterém bylo přísloví v kódované, poněkud vědecké řeči, které bylo třeba rozluštit plus logická hádanka. Vše opět za nějaké ty body.

Jízda Bakov Devils … cestou na závod jsem Vláďu zkušeně poučil o záludnostech mapování a vyslechl si litanie o tom, jak má málo najeto a jak se na to může vy… už dopředu. Během půl hodinky jsme bez problémů našli zmiňovanou chalupu v Horním Sedle. Dvacet pět kontrol naší kategorie (pochopitelně, že té brutálněší, tedy Hladový a roztrhán) bylo na rozdíl například od Bike Adventrure koncetrováno na první pohled do relativně malé části mapy, řekněme tak jedné třetiny. Na druhý pohled byla situace o poznání záludnější: kontroly byly umístěny na dost brutálních místech, zejména na Hvozdu (má fóbie zvaná dlouhý Malevil) a na Luži (má fóbie zvaná dlouhý Malevil, a to se na Malevilu jede jen přes Myslivny). Jak se logicky ukázalo, jediné dvě osmdesátky se nalézaly právě na těchto dvou vrcholech.

V kategorii Hladový a roztrhán starovalo devatenáct dvojic a Vláďa stanovil ambiciózní cíl neskončit poslední, i kdybychom „kvůli tomu měli někoho skopnout z kola“. Hned po startu jsme zaparkovali na nulté kontrole v hospodě, nafasovali bodové ohodnocení kontrol, zvolili postupovou strategii a neprodleně vyrazili na trať, přičemž jsme během prvních dvacenti minut dvakrát zakufrovali, z toho jednou asi tak padesát metrů od místa startu. Naštěstí to byly naše poslední kufry, mazaně jsme zvolili ilegální přechod hranice a vzali jako první kontrolu osmdesátku na Hvozdu z německé strany, tudíž po prudkém, ale jetelném asfaltu. Ostatní dvojice dost často podlehly svodům turistického značení a vyrazily na Hvozd po turistické modré nebo červené, tudíž logicky skončily s kolem na zádech. (Já tuto pakárnu znám z květnového Malevil Cupu a mohu s klidným svědomím prohlásit, že jednou ročně mi to bohatě stačí.)

Z Hvozdu jsme vyrazili k německým soudruhům a pobrali blízké něměcké kontroly, včetně písmenek pro Scrabble. Upřímně řečeno, po Německu se nám nejelo zrovna nejlépe. Genossen aus DDR totiž využili dotace ze západní části Německa vskutku efektivně, takříkajíc téměř po vzoru Evropské unie, a vystavěli tak odhadem osm až děvět různých, navzájem nezávislých turistických značení, která v určitých fragmentech byla i v naší mapě, ale většinou na jiných místech, než byla geografická skutečnost. Nezbylo tedy, než se v relativně zabydlených oblastech pohybovat pomocí buzoly, což docela zdržuje.

Každopádně jsme nakonec konečně objevili cestu na další osmdesátku Lausche (po vysídlení sudetských Němců lze číst i jako Luž). Cesta byla docela fajn, byť do kopce, až zhruba do dvěstě výškových metrů pod vrcholem. Od té chvíle s kolem vedle sebe již jen padaly nadávky na adresu organizátorů. (Nevadí mi na kole do kopce jezdit, ale tlačení po šutrech mi nejde, jsa vytočen a okopán, a ze zmiňovaného Malevilu ho mám vždy na celý rok plné zuby.) Každopádně Luž byla zdolána a zbýval jen hnusný sjezd po stejně hnusných šutrech až na Myslivny, kde jsem se skutečně podivoval, že ani jeden z nás nebouchnul gumu.

Po sjezdu z Luže jsme sebrali kontroly směrem ke Cvikovu včetně jednoho Vláďova pivka a mé koly v Trávníku, sebrali i Skálu smrti v Kunraticích a vyrazili na sever směr běsný Tony přes kontroly dvanáct a sedm. Kontrolu u Tonyho jsme našli snadno, Vláďa zahrál terénní golf jednu ránu pod par a vběhli jsme do lesa vymámit z Tonyho magický papírek. Naše strategie „rozbijem mu hubu a šlohnem papír“ bohužel nezafungovala a my jsme skutečně museli zhruba deset minut Tonyho ve verších ukecávat, než z něj něco vypadlo. Faktem je, že naše aerobní námahou zmožené mozky zrovna básnické perly neprodukovaly, takže z toho byly pouze verše typu „Izabell nás potkala… a pak nám taky dala…“ a podobně. Já osobně jsem byl trochu nervózní z toho, že si dement Laušman ledacos nahrával na empétrojkový záznamníček… Hádanky z papírku jsme pochopitelně na místě nevyluštili a museli jsme se spolehnout na přemýšlení cestou zpět.

U Laušmana (na snímku) jsem došel k neomylnému závěru, že nás začíná malinko tlačit časový limit a že je třeba se podle předem připraveného scénáře vracet zpět do Horního Sedla. Vzali jsme to ještě zkušeně přes desítku u válečného hřbitova, najeli na hlavní a v časovkářském vláčku buráceli směr cíl. Vláďa bojoval jak chlap a do závěrečného stoupání (je to docela dálka, což jsme cestou autem nezaregistrovali…) od Rynoltic do Sedla makal co mohl, tekly z něj hektolitry potu míseného s právě začínajícím deštěm. Já jsem si dal do mapníku hádanky od Laušmana a k mému překvapení mi to uprostřed stoupání docvaklo a hádanku společně s příslovým „Jak si kdo ustele tak si lehne“ jsem vyluštil… Poté jsem bojujícího Vláďu ještě začal točit tím, že jsem z něj začal mámit slovíčka do Scrabble. Uvolněnou atmosféru ve stoupání naznačuje dialog…. „No, Vláďo, P, E, E, L, L, sestav z toho něco!“…. Po Vláďově odpovědi „p… p… p… píča!“ jsem ovšem usoudil, že cíl už je náležitě očekáván. (Za sprosté slovo se rodičům, jejichž ratolesti mohou číst tento web, omlouvám, leč jinak to prostě napsat nešlo.)

Dorazili jsme profesorsky v limitu, vysprchovali se v úžasné připravené přírodní (teplé!) sprše a vyrazili do hospody očekávat vyhlášení výsledků. Ve skrytu duše jsme doufali, že náš cíl „nebýt poslední“ bude splněn.

Jak jsme dojeli a obecná úvaha o tom, co dělám blbě a fakt mne to už točí … skončili jsme sedmí, což je na první pohled fakt úspěch a zejména Vláďovi Devilovi to doufám dává další chuť do závodění (že jo, Vláďo?? ;)). Na druhý pohled se já sám musím označit jako viníka faktu, že jsme neskončili ještě lépe. Vláďa jel jako pámbů; já mít tolik kilometrů, jako on, tak rozšlapu kolo někde ve stoupání na Luž, nebo radši už na Hvozdu. Tam tedy problém není.

Problém je pochopitelně ve mně, protože jsem podle všechno nedobře mapoval, byť jsem Vláďu po ránu velmi kvalitně poučoval. Ač jsme kromě drobných dvou kufříků na začátku prakticky nechybovali, dojeli v limitu, tak jsme najeli někde kolem 86km a nastoupali necelých 2000 výškových metrů. To je fajn, jistě jsme mohli jet jak v Tour de France rychleji, jenže vítězové Čuníci najeli patrně ještě méně! Čuníci jeli ve složení Hynek Urban (ten mi psal dnes sms, že najel 89km) a David Šmejkal, který mi v práci tvrdí, že vůbec nemá najeto (tudíž není aerobní kyborg jako Hynek, alespoň doufám), mi dnes psal, že najel 78km. Když to zprůměruju, najeli steně jako my a měli o zhruba osmdesát bodů víc! Ach jo. Titul mapovacího demeta opět patří po zásluze mně, a to přes dobrý pocit z celého závodu. Jdu si předplatit u Hynka lekce mapování.

Ze známých (ještě nemám výsledky, ty budou doufám brzy na Barney webu) mne zaujal Vláďa Lepšík se svojí milou partnerkou Maidou (Bonie a Clyde), kteří skončili (naštěstí) o místo za námi. Zkušeně prolétli trať v délce sta kilometrů, zkušeně namapovali, nasbírali hafo bodů, aby asi tak tři kilometry před cílem Vláďa řečený Báža zprasil trasu tak dokonale, že zavedl nebohou Maidu až někam k Rynolticím, což znamenalo absolutně prošvihnutý limit. (Naštěstí – bez škodolibosti – pro nás.)

Za zmínku stojí další dvojice, ze které už začínám mít fóbii, a to Olgoj Chorchloj, neboli Dan Votápek (na přiloženém snímku mu svítí kšandy) a Klára Čumplová. Kam přijedou, tak ujedou stejně nebo méně kilometrů než my, zato však nasbírají o něco bodů víc. Tady jim to vyneslo třetí místo, takže byť trpce, ale zato sportovně a upřímně gratuluji s pozdravem jen počkej zajíci.

O pohár krásné Izabell … mi opravdu učaroval. Rodinná atmosféra, bezva terén (až na ty šutry, má páteř je vejpůl), vynikající organizace, nedošlo pivo, dostal jsem jeden a půl buřta, přírodní sprcha, prostě super. Doufám, že příští rok dostaneme rezervaci na účast, pečlivě hlídaný limit závodících dvojic z důvodu nedostatku parkování dává závodu nádech opravdové kultovky. Takže, Alberte a Peene, díky a už se na vás těšíme na Ruské Sibiři! –sam-