Můj kamarád Radek Pavlů mi zhruba před dvěma měsíci zavolal a pozval na akci zvanou Olšinská rasovina, který by se s přehledem dal přejmenovat na český mini-dolomittenman. Jedná se o štafetový závod v Českém ráji, kdy první dvojice absolvuje několik málo kilometrů na lodi, další borec objede zhruba 25km časovku na silničním kole, následovaný běžcem, který vyběhne z Olšiny na kopec Mužský (necelé 3km, ale pořádně do kopce), ještě následovaný borcem na horském kole absolvujícím sjezd z Mužského zpět do Olšiny (cca 5 kilometrů, chvílemi docela z kopce ;).

Takovou příležitost pochopitelně nešlo odmítnout, zejména když jsem se nemusel trápit na silničním kole, ale byla mi nabídnuta část na horském kole, která tolik „nebolí“, tedy pokud si člověk při sjezdu nerozšlehne lebku o nějaký ten strom. Náš tým Tunderdondas byl tvořen kromě mne ještě Radkem a jeho kolegou Pavlem Tůmou na kánoi, původně zamýšleného polovičního Bakovského Devila Roberta nakonec z důvodu Robertovy absence vstřídal též velmi dobrý silničář Pepa Šembera (na obrázku sedíci s kolem) a vynikajícího amatérského běžce Aleše Kyselu (na obrázku stojící vlevo) jsem nakonec ukecal já. (Jiné alternativy běžců jsem odmítl se slovy, že nehodlám na Mužském čekat do večera.) Jak se později ukázalo, moje černá vize se nakonec málem naplnila, byť zcela jistě ne kvůli běžci či cyklistovi ;)

Takže, jak jsme pochodili. Start kánoe byl z důvodu nedostatku vody přesunut na pískovnu v Příšovicích, která se celá přejela, posléze dvojice přeběhly pár set metrů i z loděmi do Jizery a pokračovaly až ke Svijanskému mostu, kde štafetu přebíral cyklista. Na tomto místě je třeba podotknout, že nejsem žádný prestižák, koneckonců mé dojezdy závodů po vyfouknutí cílové slavobrány jsou již dostatečně známy. Nicméně, musím teď již bez zášti (Radka s Pavlem to sice bude ještě stát několik pařeb a pak to bude definitivně ok) říci, že to, co jsem viděl na Příšovické pískovně, ve mně vyvolávalo tak negativní emoce, že jsem měl sto chutí rozšlapat kolo, sednout do auta a odjet domů. Radek s Pavlem, jinak poměrně zkušení vodáci, si totiž mazácky půjčili loď ráno před závodem. A ne ledajakou loď. Byla to loď určená pro divokou vodu, ve které se klečí. Výsledkem bylo, že zatímco ostatní poměrně v klidu přejeli pískovnu a odběhli k Jizeře, naše loďka jaksi stále vesele kroužila (ano, kroužila) po písáku a v žádném případě nemohla najít ten správný břeh. Jak běžec Aleš vtipně poznamenal: „Pokud se kdy vůbec dostanou do Jizery, tak budeme rádi, že neodjedou do Železnýho Brodu!“. To, že Radek s Pavlem nezajedou špici, jsem očekával a ani bych jim to vůbec nedával za vinu. Ale že si loď vůbec dopředu nezkusí, zatímco my s Alešem jsme si v předvečer trať alespoň procházeli (já projížděl), je věc odpustitelná jen za velmi promyšlených ekonomických podmínek! ;) Abych to zkrátil. Hoši vylezli u Svijanského mostu se ztrátou zhruba dvanáct minut, což je pochopitelně ztracený závod. (Ostatní bych si tak tipnul byli na kole už někde za Žďárem…)

Nebohý silničář Pepa však mlčky převzal štafetu, vyrazil na trať časovky, nasadil ďábelské tempo (doteď nechápu, kde bral motivaci) a později začal dokonce nějaké jiné jezdce předjíždět! (Autentické vyprávění některých předjetých účastníků potvrdilo, že si Pepu dokonce spletli díky jeho rychlosti s motorkou!) Pepa skutečně zajel životní výkon a druhý nejlepší čas na silnici. Na vítězného Martina Šlégla z vítězného týmu Restaurace Jizera Nová Ves ztratil pouhou minutu (a to prosím Martin jel se skoro časovkovým kolem a doprovodným vozem) a vrátil nás tak do závodu. Další vynikající výkon podal běžec Aleš, který za jeho část (připomínám, necelé 3 km do kopce a 12 minut) stihnul vzít dalších devět (!) soupeřů. Já z Mužského na horském kole jsem toho moc vytrhnout a naštěstí ani zkazit nemohl vzhledem k pár minutám na trati. Výsledkem je celkové absolutně vydřené 13.místo z 32 týmů. Sprcha přišla, když mi ještě později volal Radek, že nebýt lodi, tak bychom na „tom byli fakt dobře“. Díky znalosti času z lodi jsem si celou věc přepočítal a došel k názoru, že bychom s velkou pravděpodobností byli vcelku komfortně na druhém místě!! …

Celkovými vítězi se stal tým Restaurace Jizera Nová Ves (stejný název a stejný sjezdař jako vítězové letošní Ruské Rulety). Není se co divit vzhledem ke skladbě týmu včetně poloprofesionálního cyklisty a tuším profesionálního běžce a hlavně jeho zabezpečení (doprovodné auto na silnici, doprovodný druhý sjezdař kdyby něco apod.) Nicméně, bez lodě by nám dali počítám do dvou minut, a to není nereálné příští rok kousnout. Však se uvidí… ;) -sam-