Bakov Devils mají za sebou další závod, a to dnes již poměrně velmi známý Bike Adventure, který se letos jel v údolí Střely nedaleko Plzně. Závodu jsme se zúčastnili já s Honzou jako standardní Bakov Devils v kategorii dvojic mužů v součtu do 80 let a čertice Eva s naším kamarádem Hynkem v kategorii smíšených dvojic v součtu do 80 let. Hynek je spoluorganizátor Jasoně & Drsoně, jinak jezdící za tým Čuníci – proto jsme zvolili kompromisní název týmu „Čuníci Bakov Devils“.

Bike Adventure je dvoudenní orientační bodovací závod dvojic na horských kolech, který se jede jako tzv. „scorelauf“. Pro neznalé (což jsem byl doteď i já) – ve skutečnosti to znamená, že při prezentaci dostanete souřadnice všech (zde 35) kontrol, které si zakreslíte do své mapy. Po startu vyrazíte po fáborkách na zhruba kilometr vzdálené místo, kde dostanete bodové ohodnocení (nula až osmdesát) všech kontrol pro daný den. Vaším úkolem je vymyslet postupovou strategii tak, abyste v časovém limitu (v sobotu šest hodin, v něděli čtyři hodiny) objeli libovolný počet kontrol a nasbírali co nejvíc bodů. Za pozdní příjezd (bohužel mimořádně aktuální v našem konkrétním případě) se pak odečítají dva body za každou pozdní minutu. Za víc než hodinu zpoždění jste diskvalifikováni.

Po nás s Honzou to byl první scorelauf v životě, takže jsme si jeli především pro zkušenosti. Mé zkreslené představy o závodě a jeho geografickém rozměru vystihuje následující příměr. Po mém časném sobotním příjezdu se mne Honza (který dosud v naší dvojici běžně mapoval a já ho tupě následoval) významně zeptal, zda-li mám jako správný orienťák s sebou nůžky na ostřihnutí mapy. Vědom si naší domluvy, že tentokrát mapujeme oba, abychom změnšili riziko kufrování, jsem horlivě přitakal, že „jasně že mám“. Honzova odpověď ovšem vymezila rozměr závodu: „Tak si je klidně schovej, ty kontroly jsou po celý mapě…“ Rázem jsem si uvědomil, že moje práce strávená skenováním  a tiskutím části mapy (abych si ji přece nezničil, že) přišla vniveč a odhalila moji značnou naivitu.

Po sobotním startu šlo vše jak na drátku. Domnívali jsme se, že naše strategie „vyrazit k Plzni, posbírat tam osmdesátky a cestou ještě stáhnout ostatní kontroly“, je určitě dobrá. Pravda, nebyla špatná, kdyby nebylo těch osudných „kdyby“. Náš rychlostní průměr utěšeně narůstal určitě až někam ke třicítce, vesele jsme sbírali cestou k Plzni kontroly až do okamžiku, kdy jsme poprvé narazili na typickou vlastnost Bakov Devils, které já pracovně říkám „optimistické čtení mapy“. Ve skutečnosti to znamená, že po pohledu do mapy na jakousi cestu zakreslenou někdy asi před čtyřiceti lety někdo z nás pronese: „tudy se to určitě dá jet“ – místo abychom se drželi rychlých větších cest a silniček. Tentokrát to v praxi znamenalo zaparkování v místním JZD, pak projížďku po poli následovanou poměrně rychlým nájezdem do včelích úlů dovedně skrytých v místním háječku… připomínám, že jsem měl na sobě jásavě žluté tričko a že jsem alergický na včelí bodnutí…. Po vynuceném a hodně rychlém návratu na pár kilometrů vzdálenou cestu (ze které jsme na tuto zkratku tak před půlhodinou sjeli) jsme pokračovali teď už bez větších problémů k Plzni.

To hlavní však mělo ještě přijít. Honzovy veselé křeče z Drsoně byly vykoupeny i s úroky. Zhruba v polovině páté hodiny na mne někde k okolí Plzně (tzn. nejdál od místa startu a cíle) přišel Hlaďák (to velké H jsem napsal schválně). Přišel tiše, nesmírně rychle (během několika stovek metrů se mi přestávalo „jet tak hezky a v pohodě“, během dalšího kilometru už pomalu nešlo otočit nohama…), drtivě a neodvratně. V tu chvíli jsem si uvědomil, že možná nebylo úplně nejmoudřejší po víkendu stráveném vyjížděním dvoutisícových kopců u rakouských bratří ještě celý týden projezdit (tzv. trénovat) na kole a poté ihned vyrazit další víkend na Bike Adventure…. jo, chybama se člověk učí. Na konci páté hodiny mi navíc v camelbagu došlo pití (Honzovi taky, ten ale tak fatálně postižen nebyl a vesele kolem mne kroužil.) … Mimochodem, já byl ten, kdo na závodníky v Ruské Ruletě apeloval, aby si vzali dost pití…. Dojezd do cíle se zvrhnul v boj o přežití, plazil jsem se po silnici šnečí rychlostí a koncentroval se na to, abych neomdlel (již se mi to jednou po závodech povedlo, navíc skoro na dvoře a skoro před zvědavou sousedkou). Nakonec mne na karlovarské hlavní zachránila pumpa a ledová sodovka, která mi vrátila vnitřnosti zpět do těla a já pomalu mohl odjet do cíle, pochopitelně se zpožděním, které nám zčásti požralo těžce nasbírané body. Chybkou kromě mého Hlaďáku taky bylo to, že naše trať zpět nevedla přes žádná rozumná místa s kontrolami, takže výsledek je, že jsme najeli 112 kilometrů a nastoupali 1350 výškových me­trů.

V neděli jsme se rozhodli už neopakovat „staré“ chyby, nicméně opak byl pravdou. Mapování nebylo nejšťastnější. Po sebrání kontroly 3 na kopci jsme se rozhodli ve jménu optimistického čtení mapy – tudy to určitě půjde – vyrazit po turistické červené kolem vrhu Kozelka. Skončilo to s kolem na zádech a mým krkolomným pádem při sjezdu na obří šutr schovaný v trávě. Výsledek – se štěstím naražené rameno a hlava vcelku jen díky helmě. Další radosti následovaly při příjezdu ke kontrole dvanáct v údolí Střely („to v pohodě stíháme“). Velké množství jinak úžasných brodů nás poněkud zpomalilo, nepočítaje fakt, že jsem se dvakrát uprostřed brodu složil. Výsledek byl podobný jako v sobotu, ukrutný kopec na příjezdu do cíle plus zbytky mého včerejšího hlaďáku opět znamenaly pozdní příjezd po ujetých 63 kilometrech a nastoupaných 1250 metrech. Celkově pak 78. místo ze zmiňovaných sto třiceti dvojic v naší kategorii považuji za spravedlivý odraz naší nezkušenosti, našeho mapování a mojí vlastní blbosti s přetrénováním (i když otázkou je, zda-li se o přetrénovanosti vzhledem k mým objektivním výkonům dá vůbec mluvit)…

Eva s Hynkem, Čuníci Bakov Devils, na tom byli o poznání lépe. Hynek se zkušenostmi z mnoha survivalů (i když údajně scorelauf taky zrovna moc nezná) společně s fyzicky mimořádně vybavenou Evou udělali méně chyb, nejeli méně kilometrů a … nasbírali více bodů! … i když i oni v sobotu přijeli pozdě. Celkově pak obsadili špičkové 22. místo ve své kategorii z necelých devadesáti dvojic.

Na závěr jedna perlička o tom, jak se nikdy pořadatelé nemohou zavděčit všem. Zatímco Eva při průjezdu výše zmiňovanými úžasnými brody k údolí Střely pořadatelům spílala tak, že by ona slova ani Pekič ve svých proslulých článcích nemohl použít, Hynek si užíval – doteď vidím brunátnou rozčílenou tvář Evy, jak mi po průjezdu cílem vykládala jak při průjezdu brodů po kolena ve vodě „Hynek hýkal radostí…“

Zde jsou některé z obrázků, které jsme na Bike Adventure pořídili:

… Bakov Devils překreslují kontroly… to nám již tuhnul úsměv na rtech… 

Čuníci Bakov Devils byli v pohodě.. před startem do druhého dne… 

… Letos byl v místě pořádáni Bike Adventure i dojezd RockyMana, zde vidíte první tři, Honzu Kučeru, Ctibora Podrábského a Petra Strejčka… jen tak pro pořádek, RockyMan 2002 reprezentoval dva běžecké orienťáky a zhruba 215km na horském kole… 

… čtvrtý RockyMan v cíli, Radek Mach (RaMach byl vítězem Ruské Rulety) přiběhl do cíle se zvoláním… „kde je tady pivo?!!“ 

… zajímavá fotka (letos sedmého) duchovního otce závodu RockyMan, Kamenáče (50). Když jsme v článku o Ruské Ruletě dělali narážky na sací reflex ségry z týmu BráchaSégra (viz fotka zde), netušili jsme, že má onen sací reflex po svém tátovi, tudíž Kamenáčovi, posuďte sami!: 

… a zpátky k Bike Adventure – naše fotka prozrazuje, že jsme opravdu rádi v cíli… 

… a abych pro tentokrát neměl problémy jen já (jak je snad patrné z výše uvedeného textu), tak vězte, že i Honzu bolelo čelo tak, že si musel udělat slušivý obleček zvící beduína… 

• milan -