Chápu, že jsem patrně mimořádně odvážný až přidrzlý, když jdu se svou kůží na trh v oblasti komentování profesionální cyklistiky – to přece přísluší zejména profesionálním cyklistickým novinářům (na druhou stranu ale těch je v domovině opravdu pár – mám na mysli těch, kteří komentují profi silnici – přičemž ty dobré lze s úspěchem spočítat na prstech jedné ruky…;).

Tento komentář je veskrze subjektivní, protože si to zkrátka na tomto serveru můžeme dovolit. Dopředu se přiznám, že mezi mé oblíbence kterým fandím, patří Lance Armstrong, Roberto Heras, Tyler Hamilton a také někteří méně viditelní, jako například Floyd Landis, Pavel Padrnos, Ján Svorada a další. Naopak, jak v životě, tak v cyklistice nemám rád velkohubé tvory, a to nezávisle na tom, jaké podávají výsledky. Chápu, že sláva s někým může udělat ledacos, ale mé sympatie za to zcela jistě nezíská.

Letošní Vueltu vyhrál již podruhé (poprvé v roce 2000) Roberto Heras. Týmu U.S. Postal se tak podařilo dvojí vítězství ve velkých Tour – po Lance Armstrongovi v Tour de France získal korunu nejlepšího jezdce na španělských silnících právě španěl Roberto. Pro něj osobně to musí být obrovská náplast za loňský rok, kde poslední den v rovinaté časovce ztratil své vedení a konečným vítězem se tehdy stal Aitor Gonzales, jehož výkon a zásluhy zcela jistě nesnižuji, nicméně jej řadím do skupiny právě těch velkohubých. Ve svých vyhlášeních téměř již vyhrál všechno možné v sezóně 2003 jaksi dopředu, aby pak ve většině podniků značně vybouchl, ať už z jakýchkoli důvodů . Roberto Heras je skromný chlapík, který obvykle nedáva najevo své emoce a už vůbec neposkytuje žádná nabubřelá prohlášení. Tentokrát však po vítězné předposlední etapě, horské časovce, kdy se dostal do čela celkové klasifikace, skutečně své emoce na uzdě neudržel a v jeho očích byly jasně patrné slzy. Jako důvod posléze uvedl svého letos zesnulého otce, který se ještě před rokem musel dívat na Robertovu prohru v Madridu, aby mu pak synovo letošní vítězství již uniklo…alespoň v tom pozemském světě.

Dalším velkým mužem a velkým překvapením byl původně tiše předpokládaný domestik španělského týmu O.N.C.E. – Eroski, Isidro Nozal. Též skromný muž, který se za favorita Vuelty rozhodně nepovažoval, nicméně od prvních etap ukazoval svou sílu, a to zejména v časovkách, přičemž jeho výkonost v kopcích nebyla v žádném případě nijak chabá. Svůj žlatý trikot vedoucího jezdce získal už ve čtvrté etapě a proti všem předpokladům jej udržel až do osudné horské časovky, kde neodolal drtivému náporu Roberto Herase. Stal se z něj tak po celou dobu Vuelty hlavní lídr ONCE a částečně tak odsunul do pozadí původně zamýšleného lídra Igora Gonzalese de Galdeana, který začal sportovně svému kolegovi okamžitě po zisku zlatého trikotu pomáhat. Isidro Nozal se ukázal jako šampion zejména ve dvou rovinatých časovkách (44 a 53km), které obě vyhrál a vždy tak porazil vynikajícího časovkáře Davida Millara. Ten si pak pro svou chvíli slávy musel dojet až v 17.etapě do Cordoby, kdy se mu podařilo odjet ve stoupání (!) na vrchařskou prémii 2.kategorie a vyhrát po divoké sólové jízdě v posledních 25km.

Překvapením Vuelty byl pak také zatím poměrně neznámý mladý jezdec Alejandro Valverde z Kelme Costa Blanca, který svým vyrovnaným výkonem v průběhu Vuelty se dostal až mezi první tři vyvolené, na úkor Igora Golzalese de Galdeana, který se tak propadl až na závěrečné čtvrté místo. Valverde vyhrál dvě etapy, do Andorry a do Sierra de La Prandery, ale to druhé vítězství mu zrovna ostatní tak moc přát nebudou, protože se vyvezl za Cardenasem a Herasem, aby pak vyfoukl vítězství Cardenasovi (nakonec získal oranžový trikot nejlepšího vrchaře) v posledních metrech, což pochopitelně nezůstalo bez odezvy. Valverde si kromě celkového třetího místa odnesl modrý trikot (kombinace).

Dalším překvapením je také španělský nováček v U.S. Postal, Manuel Beltran. Ten se navzdory všem očekáváním a navzdory faktu, že je domestikem pracujícím pro Roberto Herase, pohyboval dlouhou dobu v první pětce, dokonce chvíli i na druhém místě za Nozalem, aby se pak nakonec umístil jako šestý, když jej ke konci přeskočil ještě Mancebo. Manuel Beltran dokonce v sedmé etapě najel na Roberto Herase něco přes půl minuty ve finiši na francouzském vrcholu Cauterets, kde Roberto zjevně neměl svůj den… Něco mi říká, že tento jezdec může mít velkou budoucnost, pokud nebude příliš spěchat jako někteří jiní…

Mezi sprintery kraloval Alessandro Petacchi s celkovými pěti etapovými vítězstvími, přičemž veteránovi Erikovi Zabelovi patří vítězství dvě (z toho jedno v nádherném přímém souboji s Petacchim) a puntíkatý trikot nejlepšího sprintera (body).

Abych pravdu řekl, Vueltě se dá z mého subjektivního pohledu i ledacos vytknout. Španělští pořadatelé jakoby v médiích chtěli ukázat, kolik se v posledních letech ve Španělsku podařilo postavit dálnic a Vueltu z nemalé části po těchto dálnících i vedou, což je skutečně úděsný pohled. Navíc i většina známých stoupání vede po velmi širokých a často někalikaproudých silnicích, byť se zajímavým převýšením, ale ne nikak (na tak velký závod) prudkým stoupáním, což jednak atraktivitě nepřidá a vede i k tomu, že rozdíly v kopcích nejsou nijak velké. Průměry ve finálních stoupáních se totiž tak pohybují až někde pod 30km/h, což znamená, že vrchaři jakými jsou například Roberto Heras apod. se téměř nemohou otrhnout ze skupiny. Nechci tím vrchařům tak stranit (pro mne samého jsou zejména ty prudší kopce čirým utrpením), ale závod to dělá méně atraktivní. A to prosím mají organizátoři k dispozici taková letos nevyužitá stoupání, jakým je bájný Angliru (loňskou etapu na Angliru považuji asi za to nejlepší, co jsem kdy ve velkých tour viděl…).

Celkově vzato, letošní Vuelta byla Robetem Herasem vyhrána nikoli absolutní převahou v kopcích, ale zejména tím, jak spolehlivě kousek po kousku sbíral sekundy Isidru Nozalovi, který je naopak získal drtivou převahou v rovinatých časovkách. Ještě před posledními třemi etapami měl Nozal na třetího Herase 3:09 a mnoho zaručených expertů již předpovídalo jeho jasné vítězství v Madridu. Nicméně Heras se ukázal jako obrovský bojovník a kromě výborného výkonu v sobotní 11.3km dlouhé horské (ale opět nikterak extrémně prudké) časovce překvapil v předchozí páteční etapě, kde najel na Nozala nečekaně skoro jeden a půl minuty, přičemž poslední stoupání bylo téměř 30km od cíle a nikdo nepředpokládal, že by se něco tak zásadního mohlo stát…

Zajímavý je také věčný souboj ředitelů U.S.Postalu a O.N.C.E., Johana Bruyneela resp. Manolo Saize. Zatímco Bruyneel hraje promyšlenou šachovou partii, Manolo Saiz sazí zejména na kvality svých jezdců s tím, že ten nejlepší se chytne sám a lídr se vytvoří více méně až v průběhu závodu. Tentokrát se mu to málem vyplatilo, Isidro Nozal měl vítězství už téměř v kapse, ale konec závodu byl pro samotného Saize o to horší noční můra. V páteční 19. etapě ho organizátoři vykázali ze závodu díky jeho žlučovitému vystupování směrem k televiznímu kameramanovi, přičemž v sobotu se pak už jen jako divák musel dívat, jak Isidro Nozal ztrácí zlatý trikot vedoucího jezdce… Když k tomu přičteme fakt, že tým O.N.C.E. letos přichází o svého hlavního sponzora… chudák starý pruďas Saiz…Takže uvidíme, kdo s kým a proti komu příští rok. –sam-