Abych řekl pravdu, už jsem unaven čtením reportáží ošlehaných borců bojujících o první příčky a cenné trofeje. Rozhodl jsem se, že se s Vámi podělím o zážitky, jak takový závod vnímá člověk, jehož cílem je najít všechny kontroly, nezmrzačit se, trochu protáhnout své obtloustlé tělo a nebýt řekněme mezi posledními pěti.

Jsem pravidelným účastníkem všelijakých Rulet, Jasoňů, Švihů a podobných orientačních šíleností, ale neznáte mě. Mých vrcholným výkonem je 18. místo na Ruské ruletě před několika lety, jinak své jméno pravidelně nacházím v druhé polovině výsledkové listiny. Na Ruské Sibiři jsem však nikdy nebyl. Většinou v tomto termínu brázdím sjezdovky evropských hor a kopců nebo bojuju s pravidelnou lednovou angínou. S blížícím se termínem Ruské Sibiře jsem však marně hledal nějakou výmluvu, proč bych letos nejel. Na nic jsem nepřišel, a tak posilněn dvěma lekcemi spinningu v rámci novoročního sportovního předsevzetí a jednou procházkou kolem Berounky (krmení labutí, kterým prdel přimrzla do ledu), jsem v pátek večer začal hledat kolo (našel), pumpičku (nenašel) a další potřebné vybavení.

V sobotu ráno inkriminovaného dne v 6.00 hod zazvonil budík. Naprostá tma, zima, nevlídno. Naštěstí mě povzbudila manželka, která se slastně převalila pod peřinou z boku na bok a se slovy: â��Ty seš vážně magor, se ti divímâ�� znovu usnula. Překonal jsem nával lenosti, uvařil si termosku čaje a vyrazil jsem směr Bakov. Cesta byla úplně v pohodě, kterej magor by taky jezdil v sobotu v 7 ráno v zimě autem po Praze? Úspěšně a dokonce i včas jsem dorazil na místo startu, zaregistroval se, převlékl, napojil, vychcal a čekal na start. Díky proslulé bakovské organizaci vše běželo jako na drátkách.

Odstartoval jsem a nasadil jsem střední vytrvalecké tempo. Už u restaurace Klokočka jsem se zadýchával a předjeli mě 2 borci startující po mně. Kontroly 1 a 2 byly bez problémů. Za zmínku snad stojí jen to, že ve Zvířeticích jsem se začal potit a hlasitě odfukovat. Statečně jsem se vydal přes pole směrem na Bítouchov a ke kontrole číslo 3. Na namrzlém poli mě poprvé předjelo moje zadní kolo. Naštěstí se zarazilo o jakousi hroudu sněhu, která mě kopla zpátky do správného směru. Mé tělo vyletělo nad sedlo (freestylisti tomu říkají, myslím, Batman) a bez problémů dopadlo zpět a já pokračoval v jízdě. Cyklisté jedoucí v tu chvíli okolo mě pouze obdivně vydechli. Po vzoru ostřílených borců jsem se zatvářil jako že pohoda, co řešíte a valil jsem dál. Cesta pokračovala dál bez problémů až ke kontrole 7. Došel mi čaj a zamrzl ionťák. Mezi kontrolami 7 a 8 bylo třeba trefit správné místo a překonat železniční trať. Netrefil jsem ho. V příkrém ledovém sjezdu jsem poprvé předjel několik borců. Těch, kteří přecenili své sjezdařské umění na ledu a vytahovali kolo, části oděvu a těl z křoví. Jel jsem pomalu, prdel staženou, že bych s ní mohl štípat dráty, ale bez pádu. Najednou se přede mnou objevila železnice. Kolem ní hluboký sníh a v něm nikde ani stopa, natož cyklista. Vzal jsem kolo na ramena, zabořil své letní tretry do sněhu a vyběhl na trať. Z železnice jsem se nějak skutálel hustým mlázím na cestu a uviděl jsem chumel cyklistů, kteří správné místo na přejetí trati našli a vesele si to uháněli dál. Nasedl jsem a pokračoval za nimi do Hlínovitě. Těšil jsem se na živou kontrolu a na čaj, tak jsem zmobilizoval své síly a zrychlil jsemâ�Ś.asi. Přes podivné muldy mezi kontrolami 8 a 9 jsem se přenesl jako by nic (patrně zkušenosti ze sledování motokrosu v TV). Dorazil jsem na kontrolu 10, domnívaje se, že nejhorší mám za sebou (10 kontrol ze 13). Kdybych byl býval věděl, co mě čeká dal, dal bych si těch rumů alespoň 5. Takhle jsem se posilnil pouze jedním a navíc s čajem, bakovský ďáblík si poznamenal mé startovní číslo na papír (a měl ho už pořádně popsaný) a já vyrazil dál. Cestou k Mariánské cestě jsem sám sebe ubezpečil, jak skvěle jedu, nepadám, a že tohle jsou ty pravé podmínky pro mě. Opojen vlastní báječností jsem začal ukrajovat kilometry z neskutečně dlouhé a rovné Mariánské cesty směrem ke kontrole 12. Bohužel přišla krize. Čekal jsem to, tušil jsem to a stejně mě to zaskočilo. Naštěstí už mám na krize vlastní recept. Vytáhl jsem karbošneka, zmáčkl tubu a nic. Zamrzl. Vzteky jsem po něm začal dupat, ale nepovolil. Rozdrtil jsem alespoň kousek čokolády a zapil ji ledovou tříští z mého kejmlbeku. Začala mě bolet prdel, zvyklá na pohodlí kancelářské židle. Mé polozávodní, odlehčené sedlo jí rozhodně nedělalo dobře. Nakonec jsem se nějak protrápil na kontrolu 12. Nevím, jak popsat, co se dělo dál. Vzpomínky mám trochu v mlze. Cesta vedla mírně z kopečka a já jsem víceméně ležel vždy buď v pravém nebo levém příkopu. Zjistil jsem, že umím padat přes levé i pravé rameno, že umím skákat po hlavě, že z nášlapů umím vystoupit opravdu svižně a spoustu dalších věcí. Tak jsem pokračoval a už jsem se jen hystericky smál sám sobě. Krize byla zažehnána a prdel měla taky jiné starosti. Silnice u poslední kontroly byla vysvobozením. Doraziil jsem do cíle, dal si pivo a čaj a dostavil se pocit blaženosti. Tělem se rozlévala příjemná únava, břicho se nacpalo zvěřinou a pivem a bylo mi dobře.

Moc děkuju pořadatelům za báječnou akci a vím, že příští rok nebudu chybět. Bylo to super a těším se na další závody,

Pavel „lůzr“ Hrubý (70. místo)