… na tomto webu jsem koneckonců už prohlašoval, že mám pro letošní sezónu dost a že po Izabell už nic nepojedu, nepočítaje orienťácký sprintík Vládi Lepšíka 20.září. Krále Šumavy jsem už ani neplánoval, protože se měl narodit potomek a skutečně jsem nepředpokládal, že by to časově vyšlo. Jenže potomek se narodil tak šikovně a manželka je tak skvělá a tolerantní, že mne na Krále téměř posílala se slovy „jen klidně jeď, doma seš stejně k ničemu a navíc má být hezky…“ No, nejeďte tam.Takže jsem i letos na Krále vyrazil, aniž bych před tím 14 dní vlezl na kolo, navíc narození syna provázel ne zrovna režim vrcholového sportovce plus bolení v krku posledních pár dní. Na to není můj organismus aerobního tragéda zvyklý a byla tedy velká pravděpodobnost, že se bude vzpouzet. Nejsem totiž ten typ, který na rozdíl od mnoha mých známých najede tři tisíce a jezdí mu to jako víno. Letošní sezónu jsem si v rámci svých časových a pracovních možností poctivě vydřel a doufal jsem, že mi Král čtrnáctidenní výpadek odpustí. Neodpustil.

Můj Král Jel jsem jako obvykle krátkou sto šedesátku – dlouhou dvěstěpadesátku bych jel z podstaty, na tu prostě nemám. Bylo nádherně, leč zima. Je mi záhadou, proč se Král na rozdíl od ostatních maratonů startuje v půl sedmé ráno. Výsledkem bylo, že mi zhruba do první občerstvovačky v Sušici zamrzala (asi) pravá páka a zadní šaltr tudíž chodil špatně. Jakmile se oteplilo, problém byl ten tam! (Netušíte někdo, čím to může být?) Jakmile se odstartovalo, bylo mi jasné, že dnes o můj životní výkon zrovna nepůjde. Nohy už zhruba měsíc do kopce nešlapou jak by měly; ty kopce, co jsem na začátku srpna jezdil v klidu na jednadvacítku, teď funím na třiadvacítku a jsem rád že jsem rád. Navíc vzhledem k tomu, že jsem čtrnáct dní neseděl na kole, tak mi tepovka mrcha létala do závratných výšin a to při dlouhém závodě něvěští nic dobrého. Krotil jsem se seč jsem mohl, ale to prostě a jednoduše nejde.

Jinými slovy, na první občerstvovačku v Sušici jsem přijel s 25 minutovým náskokem oproti loňsku, Šimanov jsem téměř celý vyšlapal nedobrovolně na jednadvacítku (mentálně jsem si zafixoval, že už jedu na nejlehčí a trápil se, proč mi to nešlape), Javorník ještě šel, přičemž k druhé občertvovačce v Rejnštejně jsem už přijížděl s téměr hodinovým náskokem proti loňsku v domnění, že můj věřím neproflákaný rok se začíná vyplácet. Nezačal. Těsně za Rejnštejnem mi bez varování tzv. „seklo“ (neboli hypoglykémie neboli hlaďák atd.) a prostě nohy přestaly šlapat. Navíc se mi udělalo dokonale blbě po chlebu s jakousi hnusnou pomazánkou, kterou jsem obdržel v Rejnštejně. Průměrný prestižák by slezl z kola, nasedl do taxíku nebo do sběráku a odjel směr Klatovy. Nikoli tak já. Rozhodl jsem se, že dojedu. Úsek nahoru od Srní byl čistým a děsivým utrpením, na potupnou šestadvacítku, každý mne předjížděl, chtělo se mi po tom chlebu zvracet atd. Další úsek k třetí občerstvovačce nebyl o nic lepší, kostky za Prášily mne tak akorát dorazily. Na třetí občerstvovačce ve Sklené jsem se trochu spravil sladkým koláčkem, kopec na Starý Brust byl už o chloupek lepší (neříkám, že jsem ho jel i na mé poměry rychle, jen jsem si na každém pátém metru už přestal vybírat místo ke zvracení…). Jakmile se najelo na hlavní směr Klatovy, tak jsem nepochopitelně ožil a přestože to bylo z kopce a pak chvílemi po rovině plus slabé výjezdy, tak to zas překvapivě jelo. … Dokonce jsem docela v klidu odjel v posledním kopečku k cíli své skupince a dojel komfortně v čele (pravda, měl bych to místo věnovat klukovi, který jel jak bejk a táhnul alespoň z poloviny skupinu aby mu pak ke konci došlo…) … A pak ať se v tom organismu někdo vyzná…. Nicméně, za krutý hlaďák jsem tvrdě zaplatil. Původně hodinový náskok proti loňskému času v Rejnštejně se scvrknul na necelou půlhodinku. Takže, zlepšení oproti loňsku, ale jsem přesvědčený, že mám na víc. Kdybych to kolo nebral jen pro radost, pak byl ho nutně musel po Králi rozšlapat.

Mimochodem, jako dovětek ještě mohu uvést, že v cíli na mne čekal posměváček motorkář Radek, jinak známý svým děsivým lodním vystoupením na Olšinské rasovině, který můj vydřený výkon ohodnotil slovy, že mne „předjížděly i báby s nůší“. To skutečně motivuje. Na druhou stranu: Na můj návrh, aby si se mnou kdykoli projel (na kole, nikoli na Motoguzzi, nebo jak se ten divný stroj jmenuje…) alespoň výletním tempem trať krátkého Krále s tím, že veškeré náklady včetně ubytování a márnice platím já, rezolutně odmítl.

O setkáních Zajímavý zážitek ohledně spoluzávodníků. Po stoupání na Starý Brunst, když jsem pořád ještě trpěl, jsem za sebou uslyšel: „Nazdar, ty seš z Bakova, ty určitě znáš mého spolužáka z vejšky Petra Šulce!“ (Na našich dresech na zadku máme www.bakovdevil­s.cz, jak známo.) Hlas byl mimořádně povědomý, pročež jsem se otočil a pravil: „Jo, Petra znám, a tebe taky ty vole!“. Byl to Tomáš Bičík, se kterým jsem na konci vejšky propařil nejednu noc a který jel dlouhou trať, mezitím objel Kvildu a ještě mne, trpícího člověka, stihnul dojet. Potupa, hrůza. Stihli jsme si povyprávět, jak jde život, on mi sdělil, že si píše o svých sportovních výkonech na svojí stránce www.tobi.cz (doporučuji, mrkněte.) a pak jsem ho násilím poslal pryč, abych se nedorazil úplně. Trošku mne štve, že letos má najeto zhruba stejně jako já a stejně je tam rozdíl třídy. Že by hergot mé proflákané mládí bylo skutečně taková zátěž??!

Druhé zajímavé setkání bylo se závodníkem číslo 258 (mladý hoch, který zjevně stejně dře jako já, bohužel s obdobnými nevalnými výsledky, při vší úctě), kterého jsem potkal před Sušicí, aby mi pak někdy před Šimanovem ujel. Zajímavé je na tom to, že jsme spolu jeli ve skupině Rampušáka, abychom se pak na pásce utkali ve Štítech na náměstí, kdy se mi nějakým způsobem ho podařilo porazit. Už jsem se rozloučil s tím, že ho uvidím, vzhledem k mému tragickému výkonu od Rejnštejna až po Starý Brunst, leč jak jsem se mýlil. Když jsme konečně utvořili skupinku a frčeli ke Klatovům, tak co nevidím. Povědomý červený dres 258 i s červeným kolem! Kolegu jsme dojeli, plácnul jsem ho po zádech a řekl, ať se chytí, že tentokrát vyhraje on. Bohužel, neuvisel nás, dojel s malou ztrátou a sdělil, že se mám příští rok na co těšit… I o tom jsou maratony, a to je fajn.

Chrti Na hotelu jsem spal se zde již zmiňovaným amatérem neamatérem Robertem, na kterého zjevně lezla nemoc, a tak konečně se snad poprvé rozhodl jet krátkou trať, údajně tréningově. Hm, dojel 15., v čelní skupině, před tentokrát se patrně trápícím bakovákem-profíkem Jirkou Pospíšilem, který loni Krále vyhrál. Jen tak pro ilustraci, jeho maximální tepovka je někde kolem 195, průměrná tepovka na Králi odečtěná z Polaru byla údajně cca 150. Moje maximální tepovka je 187, průměr na Králi 160 (naprosto neobvyklé, normálně to je taky kolem 150). Kdo se vyznáte alespoň trochu v těchto počtech, musíte vidět, že měřeno úsilím, bych měl jasně navrch ;)

Na hotelu s námi též spali Robertovi dva mladí kámoši z Dukly, triatlonista Honza Matějovský (19 let), celkově devatenáctý na krátké trati a Vojta Beran, řečený Berry (21 let), celkově pátý na dlouhé trati… Jo, mládí vpřed, pozadu je práce a aerobní tragédi jako já. K výkonům nemám co dodat, tichý obdiv.

Král je jen jeden …organizace perfektní, počasí vyšlo, trať nádherná, prostě paráda. Jediná moje výtka je, že kromě nesmyslně brzkého startu (nemá smysl přece jezdit dlouhou trať, když to dotyčným má trvat 13 hodin, což je časový limit) občerstvovačky svým obsahem poměrně dost pokulhávají například za Vysočinou nebo Rampušákem, ionťák byl letos prostě hrůza (za to určitě nemůže Penco, to jinak normálně piju), nehledě na to, že po výše zmíněném chlebu se mi opravdu udělalo blbě, ale to vlastně moje chyba, neměl jsem to jíst …;) -sam-