I přesto, že jsem v minulých ročnících „vyhrožoval“ pořadatelům toho bezvadného cyklistického podniku Ruské Sibiře, kde sice jde o výsledky až na prvním místě, ale spíše je o dobrou partu a to po závodě, že příště je budu zdržovat zas, nemyslel jsem si, že to opravdu tak dopadne.

Již od prvního momentu, kdy jsem se zase přihlásil, „na starý koulena“ dědku (tak už mi v práci přezdívají, byť mi ještě nebylo ani padesát, v Rusku jsem nebyl a ani vnuky nemám), už by sis to měl víc rozmýšlet, jsem si přál, aby bylo nějaké rozumné počasí, tedy rozuměj, aby mrzlo, ale ne zas tak moc, aby nebylo moc marastu, protože jsem si ho užil dost vloni i na podzim, prostě aby to bylo tak nějak pro všechny příjemné a hlavně stejné. Ani jsem si nedělal žádné ambice na výsledek (v mém věku už snad mám nárok, tedy zejména proto, že dorůstá moc těch mladých, co nás pořád válcují, nemilosrdně, vždy a všude, ale tak už to v přírodě chodí). Prostě jsem se rozhodl, že to jen pojedu, abych nechyběl.

Proto jsem měl docela radost, když před koncem roku napadl sníh a nechtělo se mu odejít ani z našich poloh. Pak mne trochu vyděsila krátká obleva, ale v posledních dnech před dnem „D“ jsem zase pookřál a soboty, kdy mrzlo jen trochu, nefoukal ani žádný vítr, jsem se skoro nemohl dočkat (jako nějaký mladý zajíc – jednoho takového, tedy spíše zaječici, vlastně Kapacitu jsme měli mezi sebou a byla moc hezká a dobrá, tedy samozřejmě ve výsledcích závodu).

Ráno jsme s Bubem, tedy mým kamarádem a taky kolegou z práce, vyrazili na kolech z domova jen s malými batůžky obsahujícími několik nezbytností pro přežití, izolepu a nůžky na úpravu mapy, suché triko a trenýrky (to pro případ, že bychom to na trati nezvládli a pak taky nějaké vitamíny od maminky, či spíše od manželky, návleky na boty a rukavicemi pro Kapacitu), protože na cestu zpět byl objednán taxík.

Jelikož jako starý blázen nesmím chybět nikde, kde se něco pohybuje, tedy zejména lidi, ne jen např. Kaplanova hřídel, a já měl ještě navečer pohybové povinnosti na zimním stadionu, vyhradil jsem si start v samém začátku závodu. To kdybych náhodou začal moc kufrovat, abych měl dost času na skrečování závodu a rychlý přesun do cíle jinou cestou, než byla trasa závodu. Bohužel jsem ani ve snách netušil, jak to všechno vlastně dopadne.

Pořadatelé na mně opravdu mysleli a já dostal jedničku (to číslo ale bohužel znamenalo i jediného, který takovým způsobem závod dokončil), naštěstí.

Jakmile jsem obdržel mapu a prostudoval ji, tak jsem si řekl, že to určitě dobře dopadne. Naléhal na mne Ventil, abych mu poradil s jejími záludnostmi, ale po předchozích zkušenostech, kdy mne obviňoval, že jsem z něho udělal debila, jsem ho odkázal k samostudiu. No ale nakonec se mi ho zželelo a tak jsem pár drobností k taktice utrousil. Jenže mne vzápětí uzemnil, když jsem ho zaslechl, jak se domlouvá s Bubem a Kapacitou, že pojedou společně, aby se v těch nekonečných bělských lesích neztratili. Podvraťáci a zákeřníci, pomyslel jsem si. Přitom mělo jít o závod jednotlivců. Jenže jak jsem dál poslouchal, tak se domlouvali i na tom, že každý z nich bude jednotlivě pro všechny dělat něco. No, nic, kdyby mě udělali, budu to muset zkousnout.

I přesto, že jsem si doma stačil jednou ulevit, přišlo to na mne před závodem znovu a to jen krátce před tím, nežli začal výklad k trati a pak už jsem musel na čáru. Preventivně jsem vylezl z krásně zateplené hospůdky U Čonků na silnici, vyčkal signálu a vyrazil na trať. Po odbočení k hradu Zvířetice jsem si chtěl jen letmo prohlídnout jméno závodu na druhém sloupu za viaduktem, ale jelikož už jsem ten dědek, a pořádně nevidím, vlastně se mi i potily brýle, musel jsem slézt a na malou cedulku, co byla navíc schovaná z jeho druhé strany, kouknout zblízka. Rozhodl jsem se, že nebudu ztrácet čas zapisováním každé kontroly na místě a že to se svou pamětí risknu až na občerstvovačku a sunul jsem se dál kopcem. Trochu to sice klouzalo, ale sil jsem měl stále na rozdávání, tak jsem se do toho obul a brzy jel vracečkou druhou stranou údolí. Protože se startoval po 30 vteřinách, hledal jsem očima za sebou soupeře, ale nikdo nikde. Začal jsem myslet na to, jak zostra jsem to začal, ale ani stromy nerostou do nebe. O tom jsem se měl přesvědčit hned na druhé kontrole. Strhávám z obličeje brýle, začínám se potit a není nic vidět. Po výjezdu na polní cestu směrem k Bítouchovu jsem náhle znejistěl, když se na obzoru objevil posed. Opakovaně jsem kontroloval mapu, a teprve, když jsem se ho minul, došlo mi, že to bude až ten další, protože jsem nikde neviděl signalizovanou odbočku cesty. Tak se i stalo, ale když jsem projel okolo posedu, zprava po cestě se náhle přiblížil cyklista. Kudy to jel, mne napadlo, ale hned jsem se zase začal intenzivně věnovat své jízdě, protože přišla stopa v poli, kde před tím jezdil těžký traktor. To se mi nijak nelíbilo, zvlášť když to tak nehezky klouzalo a nežli jsem dojel do vesnice, už jsem dostal za uši. Byl jsem poprvé předjet. Rozhodl jsem se to tak nenechat a zapřel se o pedálů. Jenže marná byla moje snaha, po projetí Bítouchova, se trať znovu stočila na polní a lesní cestu a tedy jsem byl v úzkých. Kolo mně přestávalo poslouchat, skákalo vy vyjeté koleji po traktorech jako koza, musel jsem podřadit a ono to pořádně nešlo, takže jsem to musel zkusit nadvakrát a ejhle, zadařilo se. Sotva jsem zahlédl na obzoru šedý asfalt silnice, hned jsem k němu zamířil. Esíčkem sjíždím do Bělé pod Bezdězem, ale mám bobky, takže si raději přibrzdím, hlavně když jsem zaslechl zvuky aut v protisměru. Nechtěl jsem totiž předčasně svou účast v závodu skončit a zároveň se stát číslem ve statistice dopravních nehod. Za přejezdem jsem zkontroloval turistický rozcestník a rozhodl se, bohužel špatně a ne jen jednou, že se vrátím a odbočím na Čistou. Byla to chyba, kterou jsem poznal hned v prvním stoupání, kdy jsem zahlédl na silnici po sebou trojici s maníky na řidítkách, jak frčí k Plužné. No, nevadí, to se ještě dá změnit, rozhodl jsem neustoupit. Zkontroloval jsem znovu mapu a dospěl k závěru, že zajížďka nebude snad tak tragická a šlapu dál. Před křižovatkou se silnicí I/38 se potkávám s jedním ze soupeřů, který již zdálky haleká: zabloudil jsem. V duchu si pomyslím: nejsi sám, a beze slova se s ním míjím. Na obchvatu kolem mne profrčí spousta aut a před odbočkou na Plužnou se několikrát ohlížím, abych nedopadl, jako osádka Favoritu několik dní před tím. Neměla to štěstí, všichni tu zahynuli a věnec, ležící v příkopu mi to jen potvrzuje. Když sjíždím po lesní pěšince přes kořeny a v hlubokém listí, brzdím, opravdu mám bobky. Náhle slyším za sebou skřípot brzd a ke kontrole vidlici cest s modrou turistickou značkou na smrku sjíždím v balíku. Několik borců za mnou se dohaduje, co tu mají hledat, ale já si rychle vzpomněl a tak jedu jako znalec dál. Před námi už jsou ti, které jsem před tím zahlédl na silnici podél bělského vlakového nádraží. Jenže to už mám zhruba deset kilometrů za sebou a já musím jít tam, kam i císař pán chodil pěšky. K tomu mi ještě na zádech neodbytně zvoní telefon, volá někdo z kolegů z práce, ale kašlu na ně. Je sobota a navíc musím šlapat, jde o čest. Znovu se jede sněhem a to mi zas tak moc nejde. V koleji se mlátím, v duchu si nadávám, proč jsem se já debil na to zase přihlásil, ale vidím záda soupeřů a to je magnet. Od téhle chvíle se závod pro mne změnil spíše ve stopovanou, protože mám pořád někoho na dohled nebo jeho stopy.

U vodojemu jen letmo zkontroluji kilometrovou vzdálenost k Maršům a frčím na Valdštejnsko, kde jistě hledám kontrolní bod. Opakovaně si prohlížím letopočet a mastím to po modré směrem k Bezdězu. Ve sjezdu brzdím, abych nehodil tlamu, což se mi i daří, ale špatně jsem odbočil, věřil odhadu, že i druhá cesta povede v pohodě ne do Říma, nýbrž k Hlínovišti. Vedla, ale hlubokým sněhem, ve kterém jsou sice stopy od kol, ale končí v hustém smrčí. Když se z něho vymotám a přeskáču železniční trať, vidím, jak necelých 30 m vpravo ode mne vyjíždí balík borců a borkyň po pevné cestě. Dobíhám je tlačíc kolo, nevěda, že takhle se budu snažit dalších 10 km. Skrz vesnici se jede špatně, místní snaživec cestu posypal solí, takže se kola do sněhu znovu boří a kloužou. Psi běhají kolem plotů, štěkají, ale mám z toho legraci. Přes státovku pokračuji za ostatními, jede se přímo přes pole k bývalé vojenské střelnici. Myslím, že to bude sranda, cesta je sice rovná, povrch ujetý, ale zároveň i hrbolatý, což není pořádně vidět. Balík jezdců se pořád ne a ne přiblížit, až na konci rovinky, kde je kontrola, se trochu zbrzdí. Opisují si číslo cyklostezky. Již zdálky vidím dodávku s přívěsem, takže mne napadá, že jsem musel nějaké kontroly prošvihnout. Ubezpečuji se pohledem do itineráře, na hrbolaté cestě to moc dobře nejde, takže přibrzďuji taky. Nakonec mi svítá, to není občerstvení, nýbrž tady škodováci zkouší auta, nakonec jsem to ani pořádně nezjistil. Jen se svým slábnoucím zrakem musím k tabulce blíž, abych si čísla pořádně prohlédl. Dojíždím dvojici, která se evidentně baví a přemýšlím, jak je předjedu, abych nemusel do hlubokého sněhu. Náhoda mi přeje, když jeden z nich přejede a pak padá. Dojíždím druhého a vtom vidím na zemi flašku. Došlo mi, že tenhle závod stejně nemám šanci vyhrát, tak si alespoň sám před sebou udělám strýčka, zastavuji a zvedám ji. Bohužel, mu nepatří, marně se sháním po majiteli, nemám ji ani kam dát, kapsu mám malou a ještě plnou občerstvení, tak se dohodnu se zpozdilcem, že ji vezme do svého camel bagu. Pokračujeme z lesa po okraji pole, kde je sotva znatelná stopa ve sněhu a už je to tady zase. Boří se to, neustále musím mít jednu noha z pedálu, ale nejsem v tom sám. Ten, co mne předjel, klouže a boří se taky, tak tak, že neupadl. Takového balancování mne čeká ještě nepočítaně. Sotva se dostanu k pevné cestě, abych se do kopce vydrápal k desáté kontrole, kde má být občerstvovací stanice, musím zabrzdit. Shora si to hrne nějaký blázen, vůbec na tom ledu nebrzdí. Říkám si, že je zřejmě dobře pojištěný pro život. Na kontrolu dojíždím mezi ostatními, dávám si čas s tuplovaným rumem, dostávám tatranku a vypisuji si kontroly. Sláva, nezapomněl jsem ani na jedinou, desátou mi vypisuje Láďa. Pokecám s holkama, co rozdávají občerstvení, jsou mladé a hezké, sakra, kde byly, když jsem se ženil. Nabízejí mi další rum, ale nechci pokoušet štěstí a sjíždím dolů, raději pomalu. Sotva projedu první zatáčkou a cesta se rovná, dojíždějí mne další borci. Chvíli se spolu honíme, musím si dávat bacha, aby na ledu někam nesklouzl, např. do lesa mezi stromy, to by asi bolelo. Ustáváme to všichni a už tu je Mariánská cesta, prudké odbočení doprava a na odbočce kontrola. Napovídám soupeři, kolik, že to je do Doks a prášíme dál. Soupeř se snaží za jízdy zapsat kontrolu do svého průkazu, ale nejde mu to, tak to vzdává. Napálili jsme to znovu, v prvním stoupání mne ale zbrzdí pomalejší závodník a už nemám šanci se s nimi vytáhnout. Škoda, že se to nejelo nejpozději na podzim, to bych se jich asi držel dýl, takhle se mi brzy všichni ztrácejí. Na přejezdu silnice od Jezové do Kuřívod vjedu do hluboké stopy, kolo klouže, cítím, že už jsem na zemi, ale daří se, ustál jsem to. Ještě se pořádně rozhlédnout a už jsem na druhé straně znovu v lese. Šlapu si to sám, nemám ani odvahu se podívat dozadu, byť to tu lesáci pěkně od sněhu vyčistili. Pochvaluji si, jak mi to vcelku dobře jede, ale tahle idylka mi nevydržela dlouho. Sotva jsem překonal stoupání a dostal se na rovinku, tak to přišlo. Zásek a konec. Říkám si, co se děje, spadl mi řetěz nebo co, nohy mi přeci ještě pořád kmitají, kolo nejede, nýbrž stojí, tak o co jde. To jsem zjistil okamžitě. Odešlo mi, po tolika letech věrné služby, devítikolo, kazetka moje, takže všemu je pro dnešek konec. No nic, ani jsem nezačal brečet a tlačím. Musím se dostat do cíle, i když budu poslední, ještě mám před sebou pískání v Benátkách. Kontroluji čas a ubezpečuji se, že by to snad v cíli nemuselo být tak špatné, ale nedá se nic dělat, s tímhle kolem už dnes nikam nedojedu. Soupeři mne v tom nenechávají, kdo mne přejíždí , zjišťuje, jakou potřebuji pomoc. Nemůžou mi pomoct, ale díky všem. Na silnici zkouším koloběžku, ale za chvíli mne berou křeče, tak toho nechávám. Pro jistotu nevynechávám kontroly a jelikož je to tu samý led, zkouším raději vedle kola běžet. Jde to, ale pěkně blbě. Nohy mám v hlubokém sněhu, kola kloužou po čistém ledu. Zkouším to středem cesty, tam je to místy trochu lepší. Jakmile se dostanu na jakýkoli svah, zkouším jet, místy to i jde, pak ale zase musím jen po svých. Ohlížím se, jestli mne někdo nedojíždí, abych pro ně nebyl moc velkou překážkou a borci se opravdu ukazují. Raději ustupuji stranou, už stejně nemám, co ztratit a vidím první pád a za ním další a další. Tak si říkám, jestli moje situace není lepší. Vím, že tu není signál pro telefon, ani nezkouším volat o pomoc. Konečně je tu rozcestí na Klokočce, poslední kontrola, do cíle zhruba jen dva kilometry. Neustále mne někdo předjíždí a starostlivě zjišťuje, co se mi stalo. To je paráda.

Sotva se dostávám k hospodě, vidím, že po státovce přistává Bubák a hned za ním Ventil. No tak, to jsem vám natrhl pr .. To mně vážně potěšilo, že ještě nejsem takový dědek, jak mně nazývají. Vtlačím kolo do hospody, v klidu dopisuji kontroly a odevzdávám průkaz. Kapacita dorazila taky. Dáváme se dohromady, popisují své pády a já jsem šťastný, že jsem si s přitažlivostí zemskou dneska ani jednou nepotykal. U stolu se dál rozebírají silné i slabé chvilky závodu, dojíždějí další, které jsem asi zválcoval a pak už je tu vyhlášení výsledků, Kapacita na stupni vítězů, to nemá chybu. Její cena – flaška je v mém batohu. Dává ji klukům za spolupráci a za ochotu ji mít na hrbu. Objevuje se tu taxík a tak odjíždíme, čeká mne další povinnost, okolí mne má za blázna, nevadí. Když nejde o život, nejde o nic. Tak zase příště, těšte se!!

krauťák aneb Ji(rka)Kra(utwurst)