V den konání závodu jsme před devátou hodinou ranní na místě prezentace, tudíž v Nové Vsi u Bakova v restauraci U Čonků. Všechno funguje perfektně, během několika málo minut jsme urobili prezenčku a můžeme začít studovat mapu a popis trati. Než se stihnu zahledět do mapy, mává na mě kamarád JiKra (Jirka Krautwurst). Jdu ho pozdravit a ptám se ho jak to vidí. V té době jsem ještě nevěděl jak moc mi tenhle člověk ovlivní letošní ročník Ruské Sibiře. JiKra mi hned sděluje, že všechno je jasný, po startu se jede značená časovka, která vede pořád rovně až k prameni Klokočka, tam se uhne doprava a pak bude „živá“ kontrola, tudíž konec časovky. Dál už podle mapy. Moc hezky mi to vysvětlil a ještě jednou mě ujistil, že je to úplně jasný, dál se tím nemusím zabývat a můžu studovat mapu až od konce časovky. Když už mě nevarovala skutečnost, že tenhle „člověk“ při loňské Sibiři dojel díky bloudění až v samém závěru výsledkové listiny, mělo mě varovat alespoň to, že právě s tímhle JiKrou jsme v závodě dvojic Ruská Ruleta 2003 pod jeho vedením, díky bloudění, najeli 130 km, zatímco všichni ostatní tak 80 km. Ani to mě bohužel nevarovalo a opět jsem dal na jeho rady. Rozhod jsem se tedy, že se nebudu zdržovat sledováním nějakých fávorků, které značí trať časovky, a hned po startu to pořádně rozpálím a utrhnu nějaké slušné umístění v časovce a tudíž získám několika minutovou bonifikaci. Jak jsem mohl být tak naivní…

     V 10:30:30 hod. jsem byl vyslán na trať. Přede mnou startoval Martin, za mnou Jarda. Bylo mi jasný, že pokud chci uspět v časovce, nesmím si nechat ujet Martina a nesmí mě sjet Jarda. Hned po startu jsem striktně dodržoval určenou taktiku a pořádně jsem to napálil. Prvních několik desítek metrů všechno opravdu vycházelo podle představ – Martina jsem si držel pořád na dohled a když jsem se otočil, tak Jarda nebyl vidět. Jelo se mi dobře a vše šlo báječně. Po dalších pár desítkách metrů jsem Martina ale ztratil z dohledu. To mě vyprovokovalo k ještě vyššímu tempu. Hlavu mám skoro na řídítkách a jen v zorném poli zaznamenávám, že po levé straně stojí auto a u něho Milan s foťákem. Krátce se soustředím, aby mi to na té fotce slušelo a pořád šlapu jako o život. Milana jsem minul a mažu pořád rovně k tomu prameni, jak říkal Jikra. A to byla právě ta osudná chyba, díky které jsem prohrál sám nad sebou. Slyším jak na mě Milan křičí. Asi vidí, že jsem se do toho pořádně opřel a tak mě povzbuzuje, říkám si a bez ohlížení pokračuji dál rovně. Vjíždím do lesa (v té době jsem ještě nevěděl, že do špatného) a začíná se mi zdát divný, že pořád nevidím před sebou Martina. Kousek před pramenem Klokočka si začínám hrát na stopaře, čímž jsem zvolnil tempo. Na cestě nevidím žádné stopy od kol, dokonce to vypadá, že tady jel někdo na kole naposledy na konci léta. Sám sobě si toto odůvodňuji tím, že cesta v lese je tvrdá a tak tady stopy od kola prostě nejsou vidět. I když jsem už hodně zvolnil, Jarda mě stále nedojíždí, snažím se hledat fávorky, ale ty také nikde. Je to všechno nějaký divný. V dálce vidím postavu. To bude asi ta živá kontrola, říkám si a řítím se k ní. Ale z kontroly se vyklubal důchodce, který mi sděluje, že jde po cestě už pěkně dlouho, ale žádného jiného cyklistu nepotkal. Ještě si neodpustí poznámku, že v lednu jezdí na kole akorát blázni, tak co by tady ještě někdo jiný než já pohledával. Tak a je to v pr…, říkám si. Otáčím se čelem vzad a jedu odevzdaně zpátky. 

     Cestou zpět si uvědomuji, že som to volako zbabral a že mám tím pádem po závodě, protože jsem díky radám JiKry a své blbosti ztratil hned po startu cca 15 minut. S výrazem rozzuřeného býka se vracím až k autu, kde Milan ještě stále fotí. Až teď zjišťuji, že odbočka do lesa byla tady u něj a že ten křik, který jsem při dravé jízdě považoval za povzbuzování, byly výkřiky ve smyslu „ty vole, kam jedeš, tady musíš doprava…“. Upadám do těžké depky a mám chuť jet rovně zpět na místo startu, na celý závod se vykašlat a pořádně sa ožrať. Na optimismu mi ani trošku nepřidal pohled na závodníky, kteří proti mně zajíždějí do lesa a měli startovní číslo okolo devadesátky. Já startoval s číslem 62, což znamená pár desítek metrů po startu velmi slušnou ztrátu. Nakonec vyhrává morálka a pokračuji dál. Jakou jsem měl náladu a „chuť“ po téhle mimořádně „povedené“ časovce jet dál, nebudu radši ani popisovat.

    Je mi jasný, že ani letos tady díru do světa neudělám a tak zvolňuji tempo a začínám jet na pohodu. Ale najednou mě napadá nový cíl dnešního závodu – dojet, teď už bývalého kamaráda JiKru, a vyválet ho v blátě, kterého letos bylo všude plno. Skoro nesleduji mapu a začínám znovu makat. Opět se přesvědčuji o tom, že tady se příliš spěchat nevyplácí a dvakrát bloudím, čímž ztrácím další dlouhé minuty. Do toho si uvědomuji, že ten „vandrák“ Jikra startoval s číslem 4 a tak ho asi těžko můžu dojet. V té chvíli, mezi kontrolami č. 2 a 3 dojíždím Honzu Petráně, kterému ze země sbírám ztracenou láhev. Jeho tempo se mi líbí a stejně už není kam spěchat. Držím se hesla, že ve dvou se to lépe táhne a tak dál pokračujeme společně, což se hodí hlavně na silnici, kde fouká nepříjemný vítr. Občas někde špatně odbočíme, ale celkem v pohodě projíždíme další kontroly. Nikdo nás nedojíždí, naopak máme takové tempo, že předjíždíme my naše „soupeře“ a ještě máme čas se kochat a pozorovat panoramata. Další větší chybička se do naší jízdy vloudila mezi kontrolami č. 7 a 8, kde volíme špatnou cestu a jedeme údolím podle potoka Malá Mohelka. Prdlajs jedeme, lépe řečeno spíš kolo tlačíme a brodíme se blátem a potokem. To byla asi nejhustší část závodu. Aby toho nebylo málo, tak na konci téhle „cesty“ sice končí bláto, ale začíná stoupání plné roští, vlastně to nebylo roští, ale pokácené celé stromy. To byla taky opravdová lahůdka. Později, když jsem v klidu kouknul do mapy, zjišťuji, že mám dnes vážně špatný den, protože stačilo od kontroly č. 8 vytlačit kolo pár metrů do kopce na silnici a pak pěkně po asfaltu v pohodě přes Strážiště do Neveklovic na kontrolu č. 8. Ale po bitvě je každý generál a blátíčko má taky něco do sebe. Ale určitě jsme nebyli sami…

     Z kontroly č. 8 už bez bloudění valíme do cíle, tudíž do hospůdky v Nové Vsi. Už ani nenadávám na JiKru a společně s Honzou sníme o gulášku a pivu. Já bych si, za svůj orientační výkon, místo toho spíš zasloužil pár facek (nevím jak kdo, ale já najel celkem 68 km. Fuj!). Jak jsme si vysnili, tak se také stalo. Odevzdáváme kontrolní lístky a jdeme si dát to pivečko a gulášek (obojí moc dobré). I když jsem díky radám JiKry a své hlouposti dojel až hluboko v druhé polovině výsledkové listiny, mám z „projížďky“ dobrý pocit a občerstvení jsme si určitě zasloužili. A nejen my, ale všichni, kteří se zúčastnili a ve zdraví dojeli do cíle (já sice do cíle ve zdraví dojel, ale v době, kdy píšu tuto „reportáž“, jsem doma na neschopence a mám 39 st.C. Čím to asi je?). 

     Samostatnou kapitolou jsou pořadatelé závodu Ruská Sibiř. To jste se zase předvedli, dámy a pánové. I když předchozí věta zní ironicky, myslím to upřímně. Sice se vlastně nejednalo o závod, ale o „soukromou akci k oslavě narozenin“, zastávám názor, že to nemělo chybu (ale příště mi do značené cesty postavte napříč auto, nejlépe autobus, ať odbočím kde se má). Nejen, že jste objednali skoro jarní počasí a trať s místy „luxusním“ bahýnkem, ale zvládli jste vše zorganizovat přesně podle plánu, bez časových ztrát. A taková akce v době zimního spánku je více než příjemná. Jediné, co z toho můžete mít je ztráta času a dobrý pocit. Děkujeme a těšíme se na další. Ale příště se už opravdu budu držet hesla „spěchej pomalu“…

Vašek Volf – CRAZY team SPINNING