Tak to je za námi. Na webu máme velmi slušný počet skvělých reportáží a nezbývá tedy nic jiného, než se chopit pera, tedy vlastně klávesnice, a napsat pár řádek o přípravě Ruské SIbiře a jak se vlastně na to všechno dívame my ;)Že Ruská Sibiř 2004 bude, nebylo vůbec pochyb. Kde Sibiř bude a jak ji pojmeme, to bylo jasné taky. Jedinou drobností, kterou jsme museli vyřešit, byl termín samotný. Ten původní bohužel kolidoval s plesem v sále restaurace Jizera. A protože se jednalo o ples cyklistický, uznali jsme, že bude lepší pořádat Sibiř v jiném termínu, aby nedocházelo na plese k předčasným umakartovým čelům jako loni. Takže nám zůstal ten poslední oříšek, kterým je trasa. Překvapivě při letošním stavění trasy jsme si s Milanem vyměnili pozice z pohledu názoru na obtížnost. Ve většině případů totiž Milan chodí a říká „to je měkký“ a že „musíme přitvrdit“, přičemž já se ho snažím přesvědčit o opaku. Během října a listopadu jsem měl najeto několik převážně lesních postupů a byl přesvědčen o tom, že letos bude Sibiř opravdu Sibiří a všichni na ni budou vzpomínat dlouho. Po několika mírných až vážnějších upozorněních, že to co se jezdí blbě v létě, se fakt nedá jet v zimě, jsem trať zjednodušil a ponechal tam jen dva lesní úseky, což je několikrát vesele zmíněno již v uvedených článcích (lidi táhli kolo na zádech :).

Datum fináního testu byl stanoven na 26. prosince. Ráno jsme posunuli výjezd o čtvrthodinu, protože Milan se rozhodl přezout bike na zimní gumy, nicméně po 400m jsme se museli vracet, neboť dvakrát vyměněná pneumatika pořád ucházela. Vyrazil tedy na svém „bahňáku“, což je silnička říznutá crossovým kolem, používaná převážně na zimní trénink. Nutno podotknout, že vzorek nebyl z největších a připomínal spíš povrch pneumatiky formule 1 na suchý povrch. Mírně zlomyslně jsem se pousmál a těšil se na to, že budu mít o čem psát. První kousek jsem viděl těsně pod Bílým křížem kdy nám Milan nedobrovolně ukázal, jak se jezdí u protinožců. Pro tento trik si zvolil pravý pomerně značně hluboký příkop, do kterého zapadl po zádech a směrem vzhůru koukalo pouze jeho kolo. Další komická situace se stala nedaleko potom v Horní Krupé. Celá akce začala tím, že jsem podal Evě bidon na pití. Kdo navštěvujete naše stránky určitě začínáte tušit – já a bidon. Já ještě netušil. Následně jsem zezadu uslyšel Milanovo: „Hele, mě předjelo moje zadní kolo!“ a Evino: „Nějak to klouže…“. S pohrdavým úsměvem jsem se otočil abych si vzal bidon zpět a už jsem ležel. Čistý neviditelný led. Nevím, co se se mnou v posledních měsících stalo, ale musel jsem jít nějak do sebe. Kolo letělo stranou, já s sebou řízl jak široký tak dlouhý ale nad sebe jsem měl vytyčenou ruku s mým novým krásným černým bidonem. Přece ho nerozbiju a přece nedám Milanovi další námět na veselý článek. Na konci Rokyté jsme se rozloučili s Milanem (přeci jen ty pneu nebyly z nejvhodnějších a pod záminkou že spěchá na oběd se vypařil časovkovým tempem po hlavní směr Bakov) a pokračovali s Evou dál sami. Při sjezdu do Jablonečku jsem se nějak zamyslel a pak dokázal, že z normálně jednoucího kola se dá skočit šipka. Těsně před koncem spadla i Eva, a to ve chvíli kdy na mě houkla, ať si dám bacha, že to fakt klouže. Jinak test proběhl dobře, trať byla ozkoušena a připravena na závod.

V den závodu jsme se sešli již v osm, dostatečně včas na to, abychom připravili vše potřebné k prezentaci, která měla začít podle rozpisu v devět. První závodníci však dorazili se značným předstihem, přičemž další a další přijíždějící auta signalizovala, že náš odhad „že přijede tak půlka přihlášených“ vzal brzy za své. Celkový výsledek byl 84 jedinců odhodlaných vydat se na trať plus menší trefikdžem v Nové Vsi. V tu chvíli bylo jasné, že borce musíme odeslat na trať co možná nejrychleji, takže třicetivteřinový startovní interval byl jedinou možností.

Zážitky ze závodu samotného byly již sice zevrubně popsány v reportážích účastníků (odkazy najdete ve zprávách zde a zde) Nicméně přidejme trochu sportovních komentářů. Jako první na start vyrazil s číslem jedna MTBO reprezentant Ramach, následováný dalšími borci včetně cyklokrosaře Mirka Živného z Johnson Controls s číslem čtyři, kterého jsme si též pasovali na favorita a který měl dokonce i dobrou šanci Ramacha sjet. (Mirkova výkonnost je dostatečně známa, pokud dokáže jezdit s cyklokrosovou špičkou, tak asi něco v něm bude… ;) Leč… orienťák (byť i jen takový malý), nemusí být nutně cyklokross. Mirek přijel dokonce už na první kontrolu až osmý a bylo jasné, že nastanou problémy. Nastaly. Jeho kufrování znamenalo až 43. místo s téměř hodinovou ztrátou na vítěze. Nicméně jsme jej viděli na trati a jeho technika na ledě byla vskutku impozantní.

Ramach už na startu říkal, že se na jednu stranu nehodlá na trati zabít, ale na druhou stranu že nemusí nutně jezdit v cyklistických balíčcích (které se později trousily po trati..). Svá slova naplnil dokonale. První na trať vyrazil, první se vrátil a bylo jasné, že špatné umístění to nebude. Skončil pátý, přičemž jen čtyři dravci jej předstihli. Na čtrvtém místě skončil další MTBO borec z Hradce Králové, Michal Tihoň. Třetím místem se může pochlubil smolař loňského ročníku Josef Zítka, řečený Mamut (loni čvrtý a píchnul, viz. loňská reportáž). Vidět tohoto borce na trati bylo cosi nepochopitelného, pro něj jako by led a sníh neexistoval, sjezdy absolvoval rychlostí, kterou normální bajkeři ani v létě na daných místech nemají šanci jet…

Druhou příčku obsadil známý borec Honza Svoboda ze Smržovky, přičemž na stupínek nejvyšší vystoupil Martin Šlégl (normálně elitní amatérský silničář), loni třetí, letos nekompromisně první. Přes poměrně významné zakufrování (najeto přes 60km místo očekávaných 50km) se mu na druhého Honzu podařilo najet dvě minuty, což sice není mnoho, ale letos to stačilo. Pokud počítáte průměr a nemůžete se dopočítat… ale ano, to je skoro třicet!

V souvislosti s rozestupy je dobré poznamenat, že prvních šest jezdců se vešlo do neuvěřitelných 12 minut, tudíž zjevně rozhodovaly i malé chybičky. Kdo udělal větší, neměl šanci. Do odstupu jedné hodiny se vešlo celých padesát borců, což ukazuje na značnou vyrovnanost startovního pole letošního ročníku (když si uvědomíte, že špatně zvolíte jednu lesní cestu a dvacet minut je v …)

Do první desítky se ještě vešli na šestém místě loni druhý Ivan Šrajer, sedmý byl člen vítezné dvojice letošní Ruské Rulety Michal Novák a osmý skončil přes značné zdravotní problémy se zády loňský Hynek Urban. Na devátém a desátém místě pak dojeli další účastníci loňské Sibiře Pavel Kurz (loni pátý) a Milan Loukotka (loni šestý). Za zmínku stojí ještě umístění držitele loňské zvláštní ceny, letos patnáctiletého Vaška Koláčného, který dojel na neuvěřitelném 21.místě se ztrátou pouhých 40 minut, přičemž pokořil hezkých pár favoritů! Úžasný výkon! Se svolením rodičů jsme také na trať vpustili dvanáctileté kluky Michala Pavlů a Matěje Samka. Kluci objeli na výslovné nařízení Michalova otce Radka (ano, to je ten, který Milanovi tak zvednul adrenalin v Olšinské rasovině :))) jen sedm kontrol, což je určitě úctyhodný výkon, nicméně hoši se cítili na víc a tak Radek dostal v cíli co proto…

V ženské kategorii nakonec vyhrála Martina Kabilová, která od Vaška Volfa dostala cenu v podobě vyhlídkového letu. Na druhém místě skončila Vendula Seifertová, na třetím Kateřina Vondrová. Bohužel Martinu Kabilovou jsme o jejím vítězství museli informovat až druhý den (naštěstí netrvá na opakování ceremoniálu :)), protože děvčata na druhém a třetím místě si s kamarády vyměnila v dobré víře čísla a nám to udělalo trochu nepořádek ve vyhodnocení výsledků. Nicméně obě dvě se samy přihlásily „že se jim jejich čas nezdá“ a tím ukázaly, že poctiví sportovci existují, za což jim děkujeme a udělujeme alespoň touto cestou virtuální cenu fair play… ;)

Za zmínku stojí i část neméně důležitá a tou jest kulturní vyžití závodníků. K tomu jsme se postavili přímo čelem a velmi rychle po vyhlášení přeměnili oficiální stůl pořadatelů na běžný hospodský. Postupně jsme se zůstavšími popíjeli, až jsme zbyli s několika málo věrnými sami. Brzy jsme však lokál opustili ve stavu, za který se nemusíme stydět, ale ani hanbit. Pokud je nám známo, účastníci anonymně zvraceli až cestou domů… (asi akutní kinetóza, jak poznamenal Albert… ;)

Podrtženo sečteno Ruská Sibiř skončila a moc doufáme, že se vám snad líbila. Chtěl bych také tímto poděkovat všem, kteří nám s pořádáním pomohli, samozřejmě také i závodníkům a jejich doprovodu, že přijeli a doufáme, že se uvidíme v červnu na Ruletě, na které jsme právě začali dělat…

• Honza-