Jestli jsem loni přirovnával Ruskou Sibiř k „jízdě na ledu ala Fernet citrus“, zůstanu letos opět u lapidárního příměru v alkoholu.

S pohledu tratě se mi vybavuje jednoznačně RUM (rychlé, umrzlé, měníci se), z hlediska mé mentálně nabořené tělesné schránky pak „ráno úplně mimo“. Už dva týdny mě natažená zada připravují noci né nepodobné jedné variantě antikoncepce – takzvanému přerušovanému spánku. Bolest se totiž projevuje pouze při určitém náklonu těla, na jehož pozici obvykle po usnutí zapomínám.

Již v průběhu týdne jsem uvažoval o odpískání účasti s tím, že na Ruskou Sibiř přijedu jako doprovodné vozidlo, případně vypomůžu Čertíkům s pořadatelstvím. Nakonec jsem ale namazal řetěz, oprášil přilbu, na záda vymáčknul půl tuby Ibalginu a společně se synovcem Vendou vyrážime vstříc zmrzlým ralským tratím. Sotva projedeme Kokořínem volá „Zavilý šakal“ Jarda Holoubek. Ledovka na vozovce mu nedovolila dokončit zatáčku a tak se svým Oplem prozkoumal hloubku pangejtu a kvalitu orby pole nacházejíciho se v trajektorii smyku (poznámka redakce: viz.obrázek pořízený bezprostředně poté mobilem, všiměte si vzadu bohužel zapasovaného kola pod autem, Jardy je nám fakt líto). Kromě hmotné škody na autě a bohužel i na kole, které na střeše hrcnut neustálo, se Jardovi naštěstí nic nestalo. Teda aspoň na těle. O jeho psychické ujmě mne do telefonu utvrdilo jeho úpěnlivé šakalí zavití, komentující nemožnost startu na Ruské Sibiři.

Do Nové vsi příjíždíme asi poslední, neb také fasujeme poslední čísla 83 a 84. Alespoň máme pár desítek minut na přípravu. Stejně jako loni jsem si „mazaně“ vzal do auta pohory a náhradní pedály s tím, že se před závodem rozhodnu esli SPD nebo pedály bez klipsen. Podle svého dezorientovaného instinktu usuzuji, že závod bude stejná ŠVANDA jako loni, a tedy radši vyhodím ty SPD a obuji pohorky. Pohory i dvoje ponožky jsem nazul ok. Potíž je se sundáním pedálů. Hm, mrchy už nebyly dlouho dole, usuzuji od zrzavé lišky na okrajích závitů. Nepomáhá ani hrubá sílá směřující na patnáctku klíč, kladívko, ani silný Jirka Putík alias Peen z Barney teamu, na kterém obdivuji již dovezené zranění ruky vkusně zahalené do bělostného fáče. Díky svému úrazu je stejně jako loni na Jasoňovi Drsoňovi mimo startovní pole odsouzen k organizování mažoretek, šikování neukázněných závodníků a roztáčení piv (u pípy jsem ho letos ale neviděl).

Není čas a tak přezouvám boty s kufry. Spílám si do nepřipravených ignorantů a podminěně rozebíratelným spojem se cvakám ke svému kolu. S vidinou neřízených, ale s bicyklem koordinovaných pádu startuji do Ruské Sibiře 2004.

Po pár kilometrech zjišťuji, že mi nespravedlivá prozřetelmost opět přeje, a že kufry nejsou vůbec překážkou. Naopak, do kopce tahám a po loňských pádech není ani památky. Se zvyšující se tepovkou navíc mizí bolest zad a opět se potvrzuje pravidlo, že pokud tělo dostatečně zaměstnáš, přestane mít čas na kraviny jako jsou ztuhlá kolena, bolávé zuby, rýma, zápal plic či bloklá záda.

Šlape se dobře, sbírám kontroly 1 a 2, před třetí trochu váhám. Už se ale řítím z kopce správnou cestou. Brčálově zelený sloup elektrického vedení již prosvítá mezi stromy. Zatáčka před sloupem má však poněkud menší rádius a tak se seznamuji se ztvrdlým sněhem na kraji cesty.

Povrch cesty na další kontroly je sakra rychlý a výhodu mají ti co se sdružují do „balíků“. Pár takových dvojic potkávám. Jedou ale pomaleji než bych si představoval, a tak zavrhuji pohodlnější pakování a raději volím styl vlka samotáře. Příchází velmi pěkný technický sjjezd k rozbořeným opravnám a ještě rychlejší sjezd k bývalým ubikacím. Prosvištím kolem nestíhajících fotografů-organizátorů a uháním směr Ralsko. Za ním je žívá kontrola s čajíčkem, tatrankou a rumem a navíc úkol zjistit, kdože je vůl. Nejdřív odpověď hledám v zrcátku zaparkovaného teréňáka, ale pak si v popisu přečtu indícii, že mám hledat na zdech polorozbořené budovy. Tam je sice naspreyováno jméno Víťa, ale je mi divné, že žádného takového poslance neznám.

Předjíždím pár kolegů a konečně si po sjezdu ze silnice užívám technické trati. Přemrzlý sníh s krustou rozjetou pár nešťastníky před námi dovoluje pouze velmi šmiklavavů a namáhavů jazdu. Přejíždím silnici a dle zakreslení kontroly v mapě (myslím, že ten kroužek měl být asi o 3mm vedle) volím cestu, která se po chvíli úkáže ne zcela optimální. Odbočka zelené se žlutou jasně ukazuje, že tahle zkratka nebude zadarmo. Nejedu ale sám, v pátách je mi Jirka Vraný alias Albert, jako jediný zbylý hájící barvy Barney teamu. Spojka na původní trasu po zelené je hodně zasněžená, takže nezbývá než vysunout podvozek a sněhoběhem protáhnout lýtkové úpony. Odměnou je vtipný téměř nejetelný sjezd sněhovými brázdami k zelené trubce (kontrola). Pak už jen vyšlápnout kopeček a táhlým sjezdem přimo do cíle. Po loňských držkopádech v tomto zkopci ani památky – prostě svíštivý klídek.

V cíli jako obvykle pohoda u pivka a diskuze s kamarády nad průběhem tratě. Vitězem je zaslouženě vyhlášen Martin Šlégl, následován dalšími borci. Trochu nostalgicky vzpomínám na své loňské nečekané vitězství i když umístění v první desítce v takovéto konkurenci není zas tak k zahození. Svou rostoucí výkonnost potvrdil synovec Venda (15 let), který vyjel na 21. místo a za sebou nechal spoustu zkušenějších MTB harcovníků.

I když se na start letošní Ruské Sibiře postavilo dvakrát tolik závodníků než loni, vše probíhalo v pohodě a bez žádných napnelizmů, což se mi na závodech tohoto typu líbí nejvíce. Dík za to patří všem Čertíkům z Bakova i těm co jim pomáhali.

LONG LIFE TO RUSSIAN SIBERIA !

Hynek Urban