Tento tříčlenný team organizovaný ve Sportovním klubu policie (SKP) Mladá Boleslav dorazil v sobotních ranních hodinách dne 17.1.2004 do Nové Vsi, kde parta nadšenců z Bakov Devils pořádala další ročník cyklo-orientačního závodu RUSKÁ SIBIŘ. I když se tito hoši z SKP hrabou do všelijaké sportovní činnosti, soutěží v sedle kola absolvují každý rok opravdu jen pomálu, a tak, stejně jako na Ruské Sibiři, jsou na cyklistických závodech většinou jen pro rozšíření startovního pole a někdy i pro srandu…Když jsem se s JiKrou (Jirka Krautwurst) a Bubem (Joska Houžvic) přihlásil na letošní Ruskou Sibiř, moc jsem nevěřil, že tam nakonec skutečně všichni tři dorazíme. V době, kdy jsem se po internetu na tuto akci registroval, bylo zde již něco kolem šedesáti lidí. Pak jsem pravidelně sledoval stránky Bakov Devils a jen se divil, jak počet přihlášených narůstá až k číslu 90, kde byl pořadatelem z pochopitelných důvodů zastaven. Když JiKra začal týden před akcí remcat, že má být hnusný počasí a že ho manželka asi nepustí, protože zrovinka sobota 17. ledna vychází na povinný nákup a taky po čtvrt roce na plnění nějakých těch manželských povinností, odsek jsem mu jen „jsme sakra jednou přihlášený, tak prostě jedem. A manželka s tím nákupem a s tou láskou hold počká dalších čtvrt roku…“. I když musím přiznat, že mně se taky moc nechtělo, hlavně proto, že mi bylo líto mé naleštěné a k zimnímu spánku uložené Meridy.

Na den akce byl sraz dohodnutý na 08.30 hod. v práci na parkovišti. Když bylo skoro devět a JiKra nebral telefon ani mně, ani Bubovi, věděli jsme, že je zle. Ne proto, že ten doveda nepojede, ale proto, že nepojedem ani my, neboť on má naše kola na svém autě. V devět se JiKra i s kolama na střeše s velkou slávou přiřítil na určené místo s omluvou, že musel splnit nějakou tu „manželskou povinnost“. Bubo jen vzdechnul závistí a já zalitoval, že nejsem ženatej. Během dalších vteřin ale vyšlo najevo to, že tou námi původně záviděnou povinností byl ranní nákup potravin v jednom ze supermarketů. A tak Bubo přestal závistivě vzdychat a já zjistil, že s tím ženěním až tak spěchat nemusím.

Konečně jsme vyrazili. Do Nové Vsi u Bakova to máme jen pár kilometrů, ale i tak jsme cestou stihli potkat několik aut, ve kterých si jejich osádka ťukala na čelo a myslela si asi něco o bláznech. Pak jsme na to konečně přišli. Zatímco všechna ta auta, kde si lidi ťukali na hlavy, vezla na střeše lyže a uprašovala na hory, což je v lednu tak nějak normální, my vezli na autě pěkně vyrovnaná tři horská kola a jeli na závody na kolech…A to asi není 17. ledna úplně až tak normální a obvyklé… Však oni i kolegové v práci říkali, že jsme „magoři“…

Asi v 09.20 hod. jsme v místě akce. Hned při příjezdu nás zarazilo, že auta parkují vcelku ukázněně a nijak nepřekáží. Když nám začal jeden pořadatel-regulovčík dávat pokyny kam máme auto zaparkovat. Tak proto ten pořádek… Na sále v restauraci jsme bez jakéhokoliv otálení a čekání prošli prezenčkou a vyfasovali startovní čísla, včetně listu pro zapisování kontrol, kde byl napsaný čas startu. JiKra aktivně převzal od známého číslo 3, mně bylo přiděleno 69 a Bubovi 71. Do startu moc času nezbývalo, ale byli jsme v klidu, víme přece jak to na takových závodech chodí a že co je psáno není dáno. Je tady hodně lidí a tak se čas startu určitě z organizačních důvodů posune. V klidu jsme se šli ustrojit a řešit dilema co na nohy. Určitě jsem nebyl sám, kdo do poslední chvíle nevěděl jestli zvolit nášlapy, nebo klipsny se sportovní obuví, a nebo jestli jen šlapky bez ničeho a teplé boty. Nakonec jsem se rozhodl pro poslední možnost. Jak jsem později zjistil, byl to asi vcelku dobrý nápad.

I když jsem nevěřil, že čas startu bude dodržen, sedl jsem pro jistotu na kolo a jel to okouknout. Ani se nestačil rozkoukat a už jsem měl v ruce mapu a popis trati. Slyším „deset vteřin…start!“, začínám šlapat, koukám na hodinky a zjišťuju, že mě fakt vyhnali na trať v přesně určený čas. Po prvních desítkách metrů začínám zjišťovat, že se to v takovém lednu pěkně smeká. Ani jsem nestih kouknout do mapy kam mám jet, připadám si jak indiánský stopař, sleduju rozrytou cestu od závodníků startujícívh předemnou a dojíždím k první kontrole. Zapisuju stanovený úkol, čekám na Buba, který startoval minutu po mně, aspoň se konečně můžu podívat do mapy kde vlastně jsem a kam mám dál jet. Pak s Bubem nasazujem s ohledem na terén „bezpečný“ tempo a šlapem vstříc novým zážitkům.I když je trať pokrytá sněhem a ledem, jede se moc pěkně, a tak v duchu chválím pořadatele za výběr trati. Asi na pátém kilometru se mi uvolnil na řídítkách přidělaný mapník. Je to ta jediná věc, kterou mi na kolo přidělával JiKra s ujištěním, že se to ani nehne a že za to ručí. A tak díky jeho šikovnosti musím „zbytek“ závodu absolvovat s jednou rukou na mapníku, abych ho neztratil. V klesání před kontrolou číslo sedm Bubo bez povšimnutí ztrácí z kapsy jeho elastického dresu brýle. Křičím na něj, abych ho upozornil, ale ten blázen si myslel, že mu zase nadávám, že jede pomalu a tak naopak přidal na tempu. „Zachraňuju mu život“ tím, že rychle brzdím, přitom padám, úspěšně sbírám ztracené brýle, stiskávám je mezi zuby a sjíždím po zledovatělé cestě dál. Na deváté kontrole, kde je i občerstvovačka, máme za úkol napsat KDO JE VŮL. S ohledem na uvolněný mapník mám velkou chuť zaznamenat, že ten vůl je můj kolega JiKra, ale držet kvůli němu celý závod mapník rukou a ještě se nechat penalizovat za nesplnění úkolu, to už by bylo moc. A tak zapisuju správnou odpověď, beru si do ruky tatranku a vyrážím. Hned se ale vracím zpátky k občerstvovačce, odtahuju Buba od flašky s rumem a šlapem dál směr Jezová. Ještě pořád se mi hezky jede a zatím ještě v duchu vychvaluju kluky z Bakov Devils za výběr trati. Za Jezovou zatáčíme doleva a já zjišťuju, že ti pořadatelé nejsou až tak skvělí jak jsem si to do teď myslel. Tady totiž začíná řádná makačka. Pevné zmrzlé cesty se najednou změnily v 10 cm hluboký neujetý sníh. Je úplně jedno jestli jedu do kopce nebo z kopce, dřina je to pořád stejná. Kolem sebe vidím ostatní závodníky jak seskakují nebo padají z kola a zase na něj nasedají. Dělám to samé, jet v tom sněhu se nedá a běžet taky nějak nejde, nohy najednou prostě neposlouchají. A tak v duchu nadávám na ty organizátory, chvíli se snažím šlapat a chvíli běžet. Ještě že taty mám toho Buba, společně nám to nadávání jde dost dobře. Za poslední třináctou kontrolou se ve mně probouzí zbytek závodního ducha a uvědomuju si, že Bubo startoval minutu za mnou a tak mu musím ujet, abych nebyl v cíli až za ním, protože co by tomu řekli v práci.. Snažím se zabrat a ujet, ale fakt to v tom sněhu nejde a sil už taky není na rozdávání. Vymýšlím plán číslo dvě a začínám Buba „uplácet“, nabízím všechno možný, Bubo odmítá. Tak prostě musím zabrat a jet. Kousek před Bílým Křížem přestávám za zády slyšet Bubovo funění, vypadá to, že začínám dohánět ztrátu.

Ohlédnutí se by ve zledovatělé koleji znamenalo pád, tak z Bílého Kříže šlapu co to jde a doufám, že tu minutu doženu a nebo, že Bubo se mnou bude soucítit a nebude spěchat. Před cílem je už cesta pořádně mokrá a rozbahněná, jsem špinavej až „za ušima“. Najíždím na asfaltovou cílovou rovinu, ale připadám si jako v prudkém stoupání. Zatáčím vlevo a brzdím před restaurací, nějaký dobrák mi odebírá kolo a já s mapníkem v ruce vbíhám do sálu, kde se poslušně hlásím pořadatelům a předávám jim záznamový list o kontrolách. Než se stačím rozkoukat, vchází do sálu i Bubo a to znamená, že jsem mu v závěru moc neujel. Nacházíme i „zrádce“ JiKru a jsme všichni tři rádi, že to máme ve zdraví za sebou. Jdeme ostříkat kola a sebe převléknout do něčeho suchého. Kola pak připevňujeme zpět na střechu Jikrovi Felicie a rychle spěcháme do vyhřátého sálu.

V restauraci si dáváme teplou polévku a studené pivo. Po pár minutách zjišťujeme, že výsledky jsou již zpracované a vše se chystá na vyhlášení. Zjišťujeme, že na trať vyjelo celkem 84 závodníků, já dojel 27, Bubo 28 (deset vteřin za mnou) a JiKra 53 (nejspíš se na něm podepsal ten ranní nákup). Zatleskali jsme vítězům a pochválili kluky z Bakov Devils za výborný průběh akce, bez zbytečných časových průtahů. Vlastně nejen kluky, ale i dámy všech věkových kategorií, které při organizaci a průběhu závodu pomáhaly. Za náš team můžu zodpovědně prohlásit, že se nám akce moc líbila a těšíme se nashledanou v létě na Ruské Ruletě a v zimě na Ruské Sibiři. Myslím, že vůbec nešlo výsledky a že to byl dobře sportovně i kulturně strávený sobotní den. Takže DÍKY DÁMY A PÁNOVÉ Z BAKOV DEVILS..

Vašek VOLF – SKP Mladá Boleslav