Před měsícem jsem upsal svůj život ďáblu, bylo jich vlastně víc a všichni byli z Bakova. Ruská Sibiř je podnik sportovně – společenského rázu, ne nepodobný klasickému MTBO, akorát na turistické mapě, takže je všechno tak nějak dál.Taky se to jede v zimě, což je snad ještě horší. Tušil jsem, že s kolem na ledě to nebude žádná sranda, proto jsem plánoval řadu vyjížděk. Podivuhodnou souhrou náhod však zůstává pouze u plánování a v předvečer akce si uvědomuju, že na kole jsem naposledy seděl XX. října loňského roku při MTBO ve Zlíně. Veškerá příprava tak spočívá v koupi pláště s hrubším vzorkem a dvou karbošneků, kdyby bylo nejhůř. Báža mě uklidňuje, že jde hlavně o společenskou událost a vlastní závod je jen takový doplněk a třešničkou na dortu.17.1. v 9:30 doráží BORský výkvět ve složení: závodní tým: Báža, Rosťa, Gibon, realizační tým: Maida a Honzáno do Nové Vsi u Bakova. Prezentace se mi daří velice dobře. Výsledkem tahání zákulisními nitkami je start 30 vteřin za Bážou. Ten sice remcá, ale prd nadělá. Jako důkaz projetí kontrolami bude sloužit správnost odpovědí na otázky typu: Na kolik je tam či jinde omezená rychlost? Jaké je číslo na sloupu? Kdo je vůl? ….

První z našich vyráží na trať Rosťa, velice razantně a na druhou stranu než všichni ostatní. 35 minut po něm jdeme na to my dva s Bážou. Záměrně píšu my, neboť už na 1. kontrole jej sjíždím a v tu chvíli si myslím něco o snadném soustu a tak podobně. Místo očekávaného trháku však na 2. šlapeme spolu a naše tempa si překvapivě dost vyhovují. Kde se to v tom veteránovi bere? Terén je zatím poměrně příznivý, jede se sice na ledu, ale pokud se člověk drží ve stopě, tak se to ukočírovat dá.

Na 3. mi Báža trochu poodjíždí jenom proto, abych si mohl pěkně z odstupu vychutnat jeho ekvilibristiku s kolem. Nevím jak to dokázal, ale z ničeho nic si vyměnil místo se svým strojem. Daleko se tak ale nedostal. Trvám na projížďce vesničkou Dolní Krupá, což nám vynáší asi 3 km a 10 minut navíc. 4. – 8. kontrola poměrně bez problémů. Začínám se sice zadýchávat, ale můj veteránský kolega je na tom podobně. Také já se seznamuju s tvrdostí místního ledu na vlastní kůži.

Před devítkou – občerstvovačkou dojíždíme Rosťu. Mám ve zvyku se na občerstvovačce ládovat aspoň 5 minut, ne však Báža. Jen do sebe hodí panáka ruma, už si to sviští dál. Mě i přítomné organizátory tak vysloveně zklamal. Cucám karbošneka a ač nerad, pádím za ním. Jestli 14 – ti letý Rosťa pozřel na občerstvovačce ruma, zatímco jeho opatrovník šlapal k 10. kontrole nám zůstane asi utajeno. Víme však, že nabídnuto mu to bylo !!!

Pořád nám to s Bážou šlape docela dobře, akorát si stěžuje na příliš hladký přední plášť a 5 vteřin na to se opět válí. Nasedá a jede dál. Zjišťuje však, že vytratil pumpičku, lékárničku a další povinné vybavení dopravního prostředku. Získávám tak (bohužel) rozhodující náskok. Jedenáctkou profičim skoro padesátkou, letmým pohledem zaznamenávám značku omezující rychlost na 30 km/hod, což je také odpovědí na kontrolní otázku. Všechno je super, až si říkám, že něco není v pořádku. Vždyť podle článků od Pekiče o podobných akcích to má vypadat jinak. Má to být dřina, něco se má podělat a mám litovat, že jsem se vůbec přihlásil. Co řeknu doma až se zeptaj jaký to bylo? Dobrý? To by byla dost slabá odpověď, něco se musí stát.

Odbočuji ze silnice do lesa k 12. kontrole. Míjím na kraji cesty močícího kolegu závodníka (nenechal se rušit) a povrch je čím dál horší. S vypětím všech sil udržuji svůj stroj v pohybu 15 – ti centimetrovou vrstvou zledovatělého sněhu. Přemítám o tom, že v tý nový bundě od Authora co jsem dostal k Ježíšku vypadám fakt moc dobře a taky, že jsem asi dobrej , když v takovém terénu dokážu jet, třebas pomalu. V tom se kolem mě prožene až s dráždivou lehkostí „Močící kolega“ , následován mladíkem v šusťákovce předrevolučního typu a prestižkách. Veškeré iluze jsou ty tam. Neohrabaně a s tepofkou snad 200 se jich zachytávám, ale je to stejně divný, páč ta cesta už měla dávno skončit a ne se tady takhle protivně kroutit. Konečně všichni tři vjíždíme na silnici a já pátrám po ceduli s označením stupně pásma hygienické ochrany. Mám ji přímo před očima, takže jsme vážně asi na dvanáctce. Ale nesedí to, ty baráky tu nemaj co dělat. Asi stará mapa.

Následován svými dvěma stíny pokračuji přes silnici po cestě směrem k 13. kontrole. Zase je něco špatně, po 500 metrech cesta končí. Po konzultaci s „Močícím kolegou“ se vracíme zpět na silnici a kontrolu č. 12. Začíná mi svítat, nejsme na 12., jsme v prdeli – a to přímo v Bělý pod Bezdězem asi 2 kiláky jižně od dvanáctky. Tupě šlapu po silnici a přemýšlím , kde je asi Báža a jak budu reagovat na jeho poťouchlé poznámky k mému výkonu, až mě spokojený, převlečený a s pivkem v ruce přivítá v cíli. Konečně jsme s „Močícím kolegou“ na dvanáctce, teď už 100%ně. A je tu taky Rosťa. Evidentně si ale není jistý, na jaké kontrole, že se právě nachází. Je ještě mladý, to my zkušení mapaři máme jasno ;).

Na 13. je to ještě horší, jet se nedá a na běh už nemám sílu. Konečně jsme se doplácali k zelené trubce označující poslední kontrolu. Záměrem stavitele trati bylo navést závodníky do cíle po zelené turistické značce, přes kontrolu č.2 v protisměru. Rosťa, „Močící kolega“ a ještě jeden maník na fullu záměr stavitele ctí. Já sakra ale nejsem žádná tupá ovce, dělám orienťák skoro 20 let a přeci jasně vidím, že nejrychlejší to bude na jih, co nejrychleji na silnici a tradá do cíle. Opouštím své kolegy a vydávám se snížit ztrátu, kterou jsem nabral cestou na dvanáctku. Nejde to ale podle představ. Nohy mám zmrzlý, nemůžu, už vůbec, cesta je hrozná až strašně hrozná a navíc se zase tak blbě kroutí. Rezignuju. Cucám zbytky karbošneka. Pořád padám z kola, spíše z únavy než kvůli těžkému povrchu. Nejradši bych kolo mrsknul do hustníku. Mozek však stále ještě trochu pracuje a usuzuji, že by mi to v mém utrpení příliš nepomohlo. Napojuji se na zelenou. Nechápu, kde se tu bere, ale jsem rozhodnutý jet po ní. Ještě tak vědět jakým směrem. Je to jedno, třeba do leva, je to mírně z kopce.

Pes zevlující na okraji lesa si mě s nedůvěrou prohlíží, ale mám z něj radost, protože signalizuje blízkost civilizace. Míjím polorozpadlá stavení, zdi popsané divnou řečí. Jsem snad někde v Rusku? Přebíhám koleje, zkušeným strojařským okem měřím jejich rozvor. 1435 mm – uff, není to Rusko, ale jsem někde v prdeli. V dohledné dálce se blyští cedule Bělá pod Bezdězem. Už zase!!! Ztuha šlapu po silnici na nejlehčí převod směr Bakov a v protisměru mě míjí Fabie, na zahrádce kolo se startovním číslem 77. Paráda, to znamená, že startoval 90 vteřin po mně. Mám do cíle ještě asi 4 km, ale na 5 vteřin předstírám pohodový úsměv a gestem ruky zdravím řidiče. Dojíždím před hospodu, v poklidu parkuji kolo a bez jakéhokoliv závodního nasazení vcházím dovnitř odevzdat průkazku.Už si nepamatuji Bážovi první slova, když mě uviděl. Asi to bylo něco jako: Kde seš ty vole? Před očima ale mám ten jeho všeříkající úsměv. Je tu už půl hodiny a Rosťa čtvrt. Najel jsem 62 km za 3 a půl hodiny. Byl jsem skoro poslední a ani jsem to nemohl zapít, páč jsem byl řidič. O společenské části akce snad poreferuje Báža, neb se jí zúčastnil opravdu poctivě.

Díky Bakovákům za drsnej závod a čuz na Ruletě. Gibon