Skutečně nevím, kdy a jak nás to napadlo, ale napadlo – uspořádat jednoduchý orientační bajkový orienťák v zimě. Co se týče stanovení trasy „od kontroly ke kontrole“ (bez kleštiček), inspirací nám byl hlavně známý jarní závod RAČistů zvaný Boudecká Rokle. Další inspirací byly zážitky z loňské zimy, kdy jsme se brodili na kolech v dvaceti centimetrech čerstvého sněhu minimální rychlostí na maximální tepovce v lese někde kolem bílého kříže. Takové utrpení si prostě nelze jen tak nechat pro sebe…

Tak tedy, Ruská Sibiř jako doplněk letní Ruské Rulety byla vymyšlena. Základní prostor závodu zůstal stejný, tudíž bývalý vojenský prostor pozůstalý po naši spřátelené sovětské armádě, tentokrát kolem Bělé pod Bezdězem, Bezdězu, Mariánské cesty a Jezové. Na rozdíl od Ruské Rulety jsme startovali z malebné hospůdky Jizera v Nové Vsi u Bakova.

Původně jsme se domnívali, že pořádáme sranda závod pro tak maximálně deset zimních šílenců. Opak byl pravdou – z narůstajícími obavami jsme na webu pozorovali narůstající počet přihlášených, který se zastavil téměř až na šedesátce borců. Nakonec někteří z nich odpadli kvůli nemoci, někteří prostě nepřijeli, ale i tak lze konečných 42 Sibiřských uprchlíků považovat za úctyhodné číslo.

Mezi účastníky bohužel chyběli mezi jinými i původně přihlášení RaMach (spoluvítěz Ruské Rulety a český MTBO reprezentant) a Jirka Vraný z Barney Teamu, které skosila zákeřná nemoc. To ovšem nic neodebralo na kvalitě závodu, protože na startu nechyběla smečka silničářů (kluci jezdí UAC), protřelý survivalista Hynek Urban, Kejmil z MTBO a další zjevně nadupaní borci z T-Mobile a Jet2Web (usuzuji z log na jejich autech ;) Pokud jsem na nějakou celebritu zapomněl, doufám, že mi odpustí… 

V sobotu 25.ledna zimní show začalo. 42 borců (z čehož jsme povolili jednu smíšenou dvojici) vyrazilo na zhruba padesátikilome­trovou trať v půlminutových intervalech tak, aby se nám do tmy vrátili zpátky. První část tratě vypadala naprosto v pohodě, teplota nad nulou, po sněhu ani památky. Na to jsme tak trochu sázeli, abychom přece jen nikoho příliš neděsili. Ta správná zábava ale začala mezi první a druhou kontrolou. Zhruba pětikilometrový úsek vedoucí lehce do kopce lesem kolem bílého kříže ke krupské silnici poprvé prověřil fyzickou a zejména psychickou odolnost závodníků. Byl totiž pokrytý starým sněhem, příčemž ve vyjetých kolejích byl absolutní led. Já sám jsem fotil nahoře u Krupské silnice a zaznamenal jsem též první peprné komentáře závodníků. Málokterý z nich v onom místě mohl říci, že nemá na svém kontě ještě žádnou návštěvu poměrně hlubokých příkopů….

Přesunul jsem se na třetí kontrolu tak, abych všechny nahnal do lesa směrem po modré k Bělskému koupališti (záměr byl neumožnit bakovákům si cestu zjednodušit – nikoli zkrátit – přes Bělou). Původně jsme si mysleli, že právě tato část tratě bude vzhledem ke kořenitému sjezdu ke koupališti ta nejtěžší, ale příroda nás oklamala – sjezd byl suchý, sice těžký, ale nikoli až tak drsný vzhledem k absenci sněhu. Nicméně jeho konec pod absolutním ledem vše napravil a umožnil fotícímu Honzovi udělat pár neopakovatelných záběrů. U třetí kontroly už bylo jasně vidět, že dopředu se derou favorité – jednak kluci z UAC, jednak Hynek Urban, který již dojel později třetího Martina Šlégla, který startoval dvě a půl minuty před ním.

K Láďově občerstvovačce s čajem a tatrankami už bajkeři dojížděli s vědomím, co je může čekat. Netušili však, že to absolutně nejhorší je teprve před nimi. Jednak ledový sjezd od občerstvovačky (který později nezvládl ani Láďa s Patrolem, po tečně opustil cestu a zapíchl svého miláčka – tady mám na mysli zmíněného Patrola – do blízké hromady písku), jednak poměrně dlouhý úsek od Mariálnské cesty, přes Mnichovohradišťskou cestu až ke kontrole číslo 6 na Kuřivodské silnici., který byl pokryt již známým, velmi obtížně jetelným sněholedem. V létě jinak velmi příjemná cesta se změnila v peklo a boj s vlastní morálkou.

Mazaně jsem čekal s foťákem před kontrolou číslo 6 před Kuřivodskou silnicí. Předpokládal jsem, že v tomto místě se čelo závodu už dostatečně zformuje a že u šesté kontroly budou nejdříve ti, kteří budou později bojovat o celkové vítězství. Z lesa se k mému překvapení vynořil jako první nadávající Hynek Urban, který s číslem 40 dojel již dojel celé starovní pole (aniž to ovšem sám tušil, jak píše ve své reportáži). Hynek měl ovšem v patách zdatné pronásledovatele s relativně minimálním odstupem, Ivana Šrajera s Pepou Mamutem (Zítkou) následovanými Martinem Šléglem, všichni pokud vím spíše našláplí silničáři.

Moje další stanoviště bylo u kontroly 2, kolem které se většina závodníků vracela (alespoň tak to bylo v popisu trati). Hynek Urban na asfaltových úsecích neměl proti střídající dvojici Ivan Šrajer a Pepa Mamut šanci a jeho náskok ze šesté kontroly byl ten tam – do posledního kritického sněholedového úseku od kontroly 2 zpět (tentokrát z mírného pětikilometrového kopce) najížděla výše jmenovaná trojice společně. Za touto trojicí se vřítil do posledního úseku s relativně malým odstupem Martin Šlégl.

Já osobně nelenil, sedl do auta a přes zákaz vjezdu jsem vyrazil po cestě do lesa k bílému kříži jako doprovodné vozidlo vedoucí trojice. Nelitoval jsem – naskytla se mi úžasná podívaná. Všichni tři jezdci dávali do závodu vše, rychlost se pohybovala někde mezi 25 a 30km/h, což vzhledem k povrchu zní až neskutečně. Z auta byl na tři drkotající se postavičky mající obrovské problémy kola udržet alespoň v rozmezí zhruba tři metry široké cesty skutečně neopakovatelný pohled. Pokud máte někdo chuť si stáhnout krátké video, učiňte tak zde, stojí to pro ilustraci rychlosti na sněholedu za to. Já sám jsem měl poměrně velké problémy současně držet auto na silnici, současně vystrčenou rukou z okénka fotit a současně dávat pozor, abych někoho z padajících hochů nesestřelil. Moje brzdná dráha se vzhledem k podmínkám pomalu rovnala brzdné dráze přistávajícího Boeingu 737…. Jedním z vrcholných okamžiků pro mne bylo neuvěřitelné salto Ivana Šrajera, který se náhle více než obvykle zapotácel, kolo katapultoval kamsi daleko před sebe, přičemž jeho tělo prolétlo pod předním kolem Hynka Urbana, opsalo ještě ladnou křivku a zůstalo ležet na zádech v příkopu. Ivan se ale okamžitě vzpatoval, vyběhl zpět na cestu, našel svého oře a se stejnou vervou vyrazil dál! Nejrychlejším jezdcem byl v těch okamžicích Pepa Mamut, který Hynkovi s Ivanem začal zběsilým tempem pomalu ujíždět – až jsem měl strach, že ujede definitivně a já nestihnu kluky předjet tak, abych je vyfotil v cíli. Nicméně za poslední zatáčkou jsem se zlomyslně uklidnil – cosi barevného lezlo ven z hlubokého příkopu – byl to Pepa Mamut, který logicky neustál jízdu za hranicemi fyzikálních zákonů a odporoučel se z cesty.

Pepa Mamut si svou smůlu před cílem bohužel musel ještě vybrat. Někde u vodárny píchnul a zbytek cesty dobíhal. Vysloužil si tak celkově čtvrté místo – na třetí místo se se dostal Martin Šlégl, který jel za vedoucí trojicí v mírném odstupu, ale vzhledem k tomu, že staroval devět minut za Pepou Mamutem, a čtyři a půl minuty za Ivanem Šrajerem, tak měl poměrně velkou časovou rezervu. Do cíle dorazil jako první Hynek Urban, který měl díky vysokému starovnímu číslu vítězství jasné okamžitě. Jako druhý přijel v těsném odstupu Ivan Šrajer, který nakonec díky zmiňovanému časovému rozdílu jen o tři vteřiny porazil celkově třetího Martina Šlégla. Celkové výsledky najdete zde.

Po dojezdu těchto chrtů se postupně sjížděli další závodníci. O tom, jak může být zimní orienťák těžký, vypovídá i rozdíl časů. Zatímco první Hynek Urban měl čas dvě a půl hodiny, závodníci uzavírající startovní pole měli čas šest hodin. I to je ale výkon – vzhledem k podmínkám – všem gratulujeme a děkujeme za maximální nasazení!

Mezi čtyřmi přítomnými ženami zvítězila s časem něco přes čtyři hodiny Ilona Šrajerová. Za zmínku též stojí výkon čtrnáctiletého Vaška Koláčného, který dojel úplně sám v čase pod čtyři hodiny. Jury se zde vzhledem k mimořádnému výkonu rozhodla udělit zvláštní cenu, snowboard. Doufáme, že Vašek kvůli snowboardu nepřestane jezdit na kole – to by byla věčná škoda!

Jak již bylo řečeno, absolutním vítězem se tedy stal absolvent mnoha survivalů a loni dokonce i Kokořínského maratonu, Hynek Urban, který si odnesl hlavní cenu Ruské Sibiře, navigační cyklokompjůtr Naviion.

Jako obvykle, na záver děkujeme sponzorům, kteří věnovali ceny. Kromě hlavní ceny Naviion přispěli svou troškou do mlýna i Kemwater Prochemie, Nokia, Fujitsu-Siemens a truconneXion.

Na závěr si můžete připomenout Ruskou Sibiř několika fotkami:

… dvě fotky, které by se daly nazvat např. „zoufalství zimních jezdců…“  

… fotka vítězky ženské kategorie a vítěze mužské kategorie v plné jízdě…

… na níže uvedených fotografiích vidíte Pepu Mamuta dobíhajícího s prázdným kolem a též Láďu Hoffmana, který po dojezdu patrně přepočítavá žebra, která před tím údajně již byla přepočítána jeho vlastními řidítkami…  

… a na závěr dokumentace skutečnosti, že nejen jezdci měli problémy s tratí… na fotce občerstvovací Patrol nedobrovolně zaparkovaný mimo trať (což se mimochodem za dva kilometry opakovalo, ale tentokrát už i kontakt se stromkem byl… ;) 

Děkujeme a těšíme se nashledanou na Ruské Ruletě, která se bude konat 14.června 2003! Sledujte náš web!

Za Bakov Devils zaznamenal - milan -