„Což takhle uspořádat cyklistický orienťák v zimě“, oslovil mě během loňského léta Milan, povzbuzen mnoha kladnými ohlasy na akci „Ruská Ruleta“, kterou s dalšími Čertíky z Bakova poprvé organizoval v červnu 2002. „Proč ne“, přitakal jsem. Vidina sněhem se brodících cyklistů s omrzlými nosy mi připadla uprostřed parného léta velice lákavá. To jsem však netušil, že sněhu si příliš neužijeme. Čertíci z Bakova nám na den závodu místo romantických zasněžených lesů v okolí Bezdězu připravili „Jízdu na ledu“. Místo oblíbeného Fernetu citrus se ovšem podávalo upozornění: „Led je všude, při sjezdech padejte organizovaně, ať námi sjednaný doktor nemá příliš mnoho šití (šití onen přítomný lékař skutečně s sebou měl!)“.

Závod s názvem „Ruská Sibiř“ se jel 25. ledna 2003 se startem v Nové vsi u Bakova a operačním prostorem v bývalém vojenském teritoriu Ralsko. Jestli se nemýlím, tak stejný den byl za éry obdivu k zemi, kde budoucí čas byl omylem vydáván za minulý (jak alespoň Julka Fučík řiká), oslavován jako „Den sovětského raketového vojska a dělostřelectva“. Jsem velice rád, že naši přátelé z CCCP Ralsko vyklidili. Nepamatuji si přesně, jak naši ozbrojení sousedé tento den slavili, ale nějaká ta salvička z minometu do lesíčka, by vodkou zmoženého komandíra napadnout mohla. Během závodu po nás sice nikdo z minometu nestřílel, ale cyklisti se v určitých částích trati chovali, jako by se octli pod křížovou palbou několika dělostřeleckých divizí. Neustálé zalehávání do okopů podél cesty a pohled na bleskově kosené postavičky na kole navozoval atmosféru řádění tlakové vlny.

Na startu jsem vyfasoval číslo 40 a protože závodníků bylo 41 bylo mi jasné, že pokud se chci slušně umístit, musím pár závodníků předjet. Taktika byla tedy jasná: „Nezrakvit se, a pokud to pujde, tak někoho opískovat“. Startovalo se po půl minutě, a tak se dalo tušit, že na trati bude poměrně „husto“.

Ke kontrole jedna jde vše ok, dojiždím Kejmila a synovce Vendu, který má coby 14-letý dnes na takovéto akci premiéru.

Za jedničkou TO začíná. Zmrzlý rozjetý starý sníh a v kolejích led. Vybuzen předjetím několika závodníků vjíždím svižně na zledovatělou cestu. Po 30 metrech ještě svižněji kolo i cestu opouštím. V pangejtu se mi líbí jen krátce. Doháním svého oře, jenž na mě věrně počkal o pět metrů vpředu. Nasedám a s větším respektem se smýkám do táhlého kopce. Míjím pár závodníků, kteří stejně jako já, pravidelně ztrácí kontrolu nad bajkem. Žertovnou cestou složenou ze dvou ledových korýtek a dlouhou asi pět kilometrů dojíždím ke kontrole 2, pod Radechovem. „Ještě, že se tento úsek jede pouze nahoru“, myslím si naivně v domněním, že trasa je okruh.

Z dvojky na trojku je pohoda – asfalt. Pak společně s dalším cyklistou vjíždíme na lesní cestu zalitou ledem. Po pár kotrmelcích mám dost a jedu lesem mimo značení. Pevná půda pod nohama, teda pod pláštěma dělá své. U odbočky modré ke koupališti dojíždím Tomáše Prouska a oba volíme sjezd mezi skalami rovně. U čtyřky chvíli váhám, než objevím, že kontrola je zakreslena na obou vyfasovaných mapách jinde. Pro jistotu opisuji z baráku nějaká písmena, coby důkaz, že jsem tu opravdu byl. Stoupám do kopce k polorozpadlým ubikacím bývalých soudruhů vojáků. Tady musím konstatovat, že mapa značně nesedí (chybí jasné cesty či zakreslení budov). Beru slovní popis od organizátorů a jedu podle něj. Vjiždím na louku, jenž kdysi sloužila coby tankodrom. V dáli vykukuje Bezděz s čepičkou v mraku. Panelová cesta s občasnými ledovým úseky vybízí k rychlé jízdě. Dojíždí a předjíždí mne borec – silničář z UAC. Má pěkně našláplo. Nestačím mu, ale snažím ho alespoň držet na očích. Před Bezdězem se cesta svažuje do lesa. Najednou, aniž bych co zpozoroval, borec z UAC leží na zádech a odstředivě se smýká ke kraji cesty. Sleduji závěrečný dokluz do pangejta. Aha, tady je to místo, kde cesta přechází v led. Poučen pádem kolegy vjíždím na sklo s předbržděným kolem. Společně za střídavého otloukání ledu našimi hýžděmi postupujeme lesem. Led je však pokrytý vrstvičkou vody a to už ani pohory neberou. Poprvé, né však naposled tlačím kolo a v dobré víře mrmlám legendární Andrejsovu frázi: „Smrt organizátorům“. Záhy se objeví živá kontrola. Tankuji čaj a „vychvaluji“ povrch tratě. „To lepší teprve přijde“ oznamuje kontrola. Nemýlila se. Nasleduje sjezd po asfaltové cestě. Žádaný povrch s velkým valivým odporem se však vyskytuje velmi zřídka. Zbytek je H20 v pevném skupenství. Další pád, následováný slajdem do hustníku a dezercí kola ve směru jízdy, velí ubrat rychlost. Připadá mi divný, že přes poměrně svižné tempo jsem už asi 10 km nikoho nedojel. Naposledy jsem minul čísla kolem 25, tak kde jsou ostatní? Za mnou se drží 3 kluci z SAC. Lesem se nesou jejich peprné nadávky a tupé nárazy odhozených kol. Po pár kilometrech téhle „žumpy“ nadávky ustanou a střídají je pouze méně energeticky náročná citoslovce pádů.

Opisuji kontrolu číslo 5, která říká, že do Křižan je to 32 kilometrů. Do cíle je to ještě nějakých dvacet, ale kostrč mám obouchanou na osumdesát.

Cesta přechází v souvislý led.

Přišel jsem na nový způsob jízdy. Kolo používám jako koloběžku. Nohou se odrážím a současně dorovnávám skluzy.

I mírné kopečky už raději vybíhám. Teď by se hodily mačky, nebo hřebíky na pláštích. Kolo se naštvalo a pořád se cpe někam dopředu, bohužel bez svého jezdce. Zatímco rozpláclý tváří v tvář testuji strukturu povrchu vozovky, kolo naštěstí pochopí bezvýchodnou situaci svého úprku a po pár metrech se znehybní jakoby říkalo : „Ty máš svaly, já mám náby !“. Situace dost navozuje pohádku „Mrazík“, kdy se Ivánek marně snaží dostihnout sáňky samochodky. Nejhorši jsou rozjezdy, stačí jen malý výkyv a už se zase povaluji. Po dalších pěti kilometrech začínám vařit. Pořád ve mně hlodá, že těch dvacet cyklistů je někde přede mnou, a tak riskuji rychlejší jízdou. Před kontrolou 6 a současně vjezdem na silnici míjím fotografujícího Milana. Volá na mne něco jako : „Je to dobrý …“. Souhlasím, neb teď je kus trati po silnici s úžasným asfaltem. Smažím, co to dá až do Dolní Krupé. Pár desítek metrů za mnou mě v háku stíhají dva kluci z SAC. Na kontrole 7 mi po přečtení popisu teprve dochází, že závěrečný úsek se jede od kontroly 2 stejnou trasou zpět. Čeká mě tedy ještě 5 km sjezdu v ledových kolejích.

Po stoupání za Krupou mne kluci z SAC předjíždějí. Na poslední kilometr po asfaltu před sjezdem se za ně háknu. Kromě nás tří furt nikde nikdo. Na kontrole 2 je Milan se svou čtyřkolkou. Vjíždíme do sjezdu. Milan moc dobře ví, co nás teď čeká, a tak nás následuje s autem v odstupu pár metrů. Pohled to musí bejt fakt úchvatnej. Tři vyklepaný cyklisti snažící se udržet bajka pod kontrolou. Občas někdo vjede na hranu zledovatělé koleje a už se veze. Nasednout a znova. Takhle se na vzajemně míjíme. Smažíme to co se dá, ale nikoho nedoháníme. Teď už jde o čas. Přidávám. Jedu v levé stopě, 10 metrů přede mnou v pravé stopě kolega z SAC. Najednou se mu zakrvdlá přední kolo. Vjíždí na střed, kde se zasekává a jeho to katapultuje přes řidítka, přesně do dráhy mého stroje. Nedá se nic dělat, posílám se nedobrovolně k zemi. S přebytkem kinetické energie organizovaně obrušuji zmrzlý sníh a kolo uvádím do klidu o fous před zády kolegy.

Dobře to dopadlo. Ani Milan nás ze zadu nesejmul (později přiznal, že mu ABS moc nezabíralo). Nasedám a teď už to peru nadoraz, naštěstí bez pádu. Vjíždím do cíle, pokukuji po ostatních kolech, vbíhám do sálu a odevzdávám průkazku.

„Kde jsou ostatní?“, ptám se a lapám po dechu. „Seš první vole!“, dostalo se mi pohotové odpovědi, už nevím od koho.

Tak to buď zabloudili, nebo se přede mnou schovali, myslím si. Ani jedno ani druhé. Jak jsem se později dozvěděl, část závodníků jsem předjel, aniž bych je minul mezi kontrolou 3 a 4, Místo po modré ke koupališti jsem sjel rovně jakousi pěšinou mezi skály. Další cyklisty jsem pak minul mezi kontrolou 4 a 5, kde se vyhýbali zledovatělé asfaltce jízdou po lesní cestě.

Na tacháku je 48 km a něco málo přes 2 a půl hodiny.

Příjíždějí další závodníci. V místní hospůdce se doplňuje energie a probírají nástrahy trati. Kupodivu kromě běžných modřin nikdo neutrpěl větší šrámy, takže kufřík s šitím přizvané lékařské hlídky zůstal po celou dobu závodu bez povšimnutí.

Na závěr musím konstatovat, že „Ruská Sibiř“ se určitě nadlouho vryje do paměti účastníků nejen pro svůj netradiční termín a podmínky, ale i pro jedinečnost krajiny pod Bezdězem poznamenanou pozůstatky Velkého Bratra.

„Ruská Sibiř“ byl výbornej nápad jak provětrat cyklisty během zimního spánku spojený se skvělou organizací i zázemím hospody Jizera.

Čertíci z Bakova díky !!!.

Hynek Urban